Rozhovor s Igorem Chaunem o  duchovním hledání, lásce a naději

Rozhovor pro časopis Regenerace, duben 2006

Připravit rozhovor s Igorem Chaunem nebylo jednoduché.  Tento bezesporu  svébytný režisér a scenárista má široký záběr (točí duchovní dokumenty i hrané filmy, píše povídky, v současnosti připravuje dokument o České filharmonii, podílí se na TV cyklu „Pošta pro tebe“ a chystá další projekty).  Ale ze všeho nejraději si povídá o své duchovní cestě. Setkala jsem se s ním kvůli jeho textu o Lásce, na který jsem narazila na internetu. Chtěla jsem vyzpovídat muže, který teprve po čtyřicítce má odvahu mluvit o své dospělosti, bývalého bonvivána a milovníka života, který stále s větší pokorou hovoří na téma Bůh a Láska a který prošel cestu přes buddhismus až ke křesťanskému úžasu z existence Ježíše a Panny Marie, a bytostí nebeského dvora. Zajímalo mne, jestli myslí svá slova vážně. Anebo se jedná o pózu extravagantního umělce?

Zaujala mě  exprese, se kterou dokážete  své duchovní zážitky a poznání vyjádřit. Proto mě zajímá, jak to naplňujete konkrétně ve vašem životě a jak se tím dokážete sám řídit. Protože každý z nás  něco zažije, něco s námi přímo otřese, ale většinu zasuneme do podvědomí a pokračujeme pohodlně ve starém způsobu žití.

Dnes tady sedím, kdo já jsem?  Jsem člověk, kterému se zlomila čtyřicítka, který poprvé v životě cítí, že se svojí energií musí začít lépe zacházet a nerozhazovat ji všemi směry. A začít na sobě už opravdu pracovat. Jsou vzácné chvíle, kdy vidím JASNĚ a velice se divím, že ještě vůbec dělám nějaké chyby, když je Vyšší řád přece tak zřejmý. A pak zase padnu, ztratím to, je mi zle, doléhá chmura. Je to zvláštní… Chtěl bych říci, že existují knihy a filmy, které popisují mystické zážitky různých jedinců a společenství, ale v příjemci vzniká dojem, že se dozvídá o zkušenosti VZDÁLENÉ, o zážitcích lidí buď v dávném čase, anebo na místech tak dalekých a exotických, že se jeho – našince, Středoevropana – vůbec netýkají a on může zůstat v klidu. Ale zázrak mystického prohlédnutí je kupodivu možný i pro nás, je univerzální a skutečný a všudypřítomný. Na základě zkušenosti v brazilské Amazonii vyslovuji HLUBOKÉ PŘESVĚDČENÍ, že na každém místě Země a v každém okamžiku – i  když třeba v jiné podobě a s jinými technikami – je zázrak Napojení možný. …

Co vás přivedlo k potřebě duchovní cesty a hledání? Zajímal jste se o tyto věci už dříve?

Já patřím k lidem, kteří odjakživa cítili tu zvláštní nedokonalost a pomíjivost lidského života. Já mám vlohy pro cítění smutku. A když jsem se setkal s Buddhovými Čtyřmi vznešenými pravdami, užasl jsem, že to někdo pojmenoval. Naprosto přesně a ještě nabízí řešení. Buddhismus je nádherný lék, překrásná medicína na bolest mysli, na tíhu lidské existence. Mně buddhistická průprava hodně pomohla. Jezdil jsem na vipassánové meditace, poznal jsem Ashina Ottamu, Jitku Vodňanskou, Danielou Fišerovou, byl jsem rád za sblížení se s těmito úžasnými lidmi. S Milanem Calábkem jsem pak odjel do Asie a natočil v Nepálu, Thajsku, na Srí Lance dvouhodinový dokument Skutečný svět. Čekal se ode mne spíše celovečerní hraný film, ale já odjel do Asie znovu a natočil  tříhodinovou Cestu do Indie. Náš štáb byl přijat v Bodhgaji Jeho svatostí dalajlamou a vznikl dokument Tibet, dalajlama, poselství. Byla to pro mne krásná a důležitá devadesátá léta. Byl jsem nesmírně posedlý krásou, vznešenosti a hebkostí buddhistické filozofie. Když jsem viděl v thajském klášteře "svého prvního živého mnicha", plakal jsem štěstím a dojetím. V buddhismu jsem našel odpovědi na spousty otázek, protože buddhismus vytvořil systém, který může člověka osvobodit už tady v tomto  těle, už tady v tomhle světě.

Zajímal jste se i o křesťanství, nebo jste byl plně zaujat svými cestami na Východ a na hledání v oblasti křesťanské tradice jste tak trochu pozapomněl?

Musím přiznat, že jsem podceňoval křesťanství a všímal jsem si hlavně těch negativních věcí. Považoval jsem křesťanství tak trochu za mrtvou větev a vůbec jsem k němu neměl v sobě klíč. … V době kolem čtyřicítky jsem zažil absolutní krizi, nedařilo se mi v práci ani v soukromí, a tak jsem v duchu udělal takovou zvláštní věc, roztrhl pomyslnou košili na své hrudi a řekl: Pane Bože, jestli existuješ, tak něco udělej, já už takhle dál nemůžu, syn Igor už takhle nemůže dál, ať se něco stane… A když jsem takhle  poprosil, dostal jsem zanedlouho nabídku, abych s malou partou lidí odjel do brazilské Amazonie, do pralesa, kde se v malé vesnici praktikuje zvláštní rituál modlení, spojený s Pannou Marií, Ježíšem Kristem, ale i entitami a moudrostí pralesa a jeho posvátných rostlin. Ty dva měsíce byly naprosto neuvěřitelné a změnilo to můj život.

Hovoříte o Panně Marii. Nepřišlo vám zvláštní, že jste se k ní modlil, přestože jste nebyl praktikující katolík? Asi to není snadné, a někdo by řekl, že to ani není možné.

On existuje takový zvláštní dokument, film Poselství z Garabandalu, který velmi sugestivním způsobem vypraví o sérii zjevení Panny Marie v horské vesnici Garabandal ve Španělsku v šedesátých letech. A je to jedno z nejzdokumentovanějších a nejúžasnějších setkání lidských bytostí se zjevením Panny Marie. Já jsem o tomhle věděl a už jsem byl tím fascinován, ale teprve v tom pralese jsem pochopil, že Panna Marie je skutečná entita – a náhle jsem věděl, že není důležité, co si myslím o křesťanství, o katolické víře, o inkvizici, ale  to, že se křesťanství opírá o SKUTEČNÉ PILÍŘE a vyzařující entity, které každý můžeme nalézt! A to bez prostředníka, bez přítomnosti kněze, jen vroucí modlitbou a voláním – písní a prosbou, třeba i v chrámu v podobě amazonského pralesa. Uvědomil jsem si ohromeně, že když se telefonní číslo směrem vzhůru správně vytočí, oni vám to tam nahoře zvednou. Byl to šok. … Zpívali jsme písně v portugalštině, modlili se – a děly se věci, o kterých jsem myslel, že je mi souzeno v tomhle životě jen se zatajeným dechem číst … Tehdy jsem pochopil, že všechno je jinak, že realita je opravdu klam a to hlavní je Tam, za oponou. A že moudří tam mohou vidět. A také, že i já se mohu obracet k duchovním bytostem přímo, pokud mé vědomí bude dostatečně čisté a jasné.

Co jste tedy konkrétně zažil a dají se tyto "niterné" zážitky vůbec nějak předávat ?

Zjistil jsem, jak mají tihle přírodní lidé v kostele na kopečku uprostřed pralesní vesnice překvapivě blíž ke zdrojům našeho vlastního náboženství, ke křesťanství, než my sami. Oni to praktikují ne proto, že to tam misionáři kdysi přivezli, ale protože cítí, že je to SKUTEČNÉ. A tuto Pravdu nám zpětně pomáhali chápat. – Při našich rituálech a modlitbách se v krásném dřevěném kostele ve tvaru šesticípé hvězdy opakovaně zpřítomňovaly různé entity lásky, dobra a léčení – a já pochopil některé důležité věci. Ale šlo to postupně. Musel jsem se nejdřív zbavit nánosů civilizace, co jsem si přivezl, chvíli trvalo, než se moje  receptory vyčistily. … Někdy se opona rozhrnula a já pochopil, že svět i vesmír jsou daleko zabydlenější, než si běžně myslíme, a že vysoké kosmické bytosti opravdu existují, ba dokonce, že pravdy je více v pohádkách, bájích a mýtech, než v "racionálním" uchopování světa a kosmu. Taky bylo zřejmé, že v rámci kosmického systému to není tak, že si ony vyšší bytosti hledají cestu k nám, ale to my si máme hledat cestu k ním. Ony o nás vědí a jsou připraveny nám pomáhat. Ale my je musíme aktivovat prosbou. Dokonce jsem cítil jakési štěstí vyšších bytostí z každé lidské duše, která nalezla, jako kdyby naše lidské poznání bylo pokrmem Bohů na výšinách… Bylo překvapivě čitelné, že Panna Marie, Ježíš Kristus i bytosti nebeského dvora ZDE JSOU a opakovaně k nám lidem přicházejí. Otočilo se mi vnímání a dnes se mi jeví spíše nepochopitelné, že to lidi nevidí, nechápou, vždyť je to dotknutelné … a navíc je tady spousta důkazů: různých vizí, svědectví, spontánních vyléčení, takzvaných zázraků i astrálního putování.

Jak jste se s tím vyrovnával? Ten proces asi, stejně jako každé intenzivní duchovní činění, patrně nebyl pouze příjemný. Provázely to nějaké negativní situace?

Ono to transformovalo naše individuality a někdy to osobní čištění bylo provázeno i bolestmi na fyzické úrovni. Každá myšlenka, každé jedno poznání si ve mně jakoby propálilo otvor, jako v ementálu. Ty otvory zůstaly – v podobě otevřených kanálů. Mně se to samozřejmě po návratu zase různě zaneslo, ale ve chvílích nejvyšší intenzity jsem jasně viděl Pannu Marii  a Ježíše a  pochopil jsem, že i já jsem syn boží. Asi to nepřizná každý, ale mne vám opravdu začaly olizovat plaménky mesianismu. Říkal jsem si: to přece není možné? Já musím být nějak vyvolený, nějak jedinečný, že se mi tohle otevírá! A musel jsem povolat doslova veškerou POKORU ku pomoci, abych to ustál, abych si připomenul, že jsem chybující malý člověk, který v tom přenádherném pralese ve společenství bratrů a sester z různých zemí má to štěstí, že se mu tajemství kosmu a Boha nepatrným milimetrem poodkrývá! A s pokorným dojetím jsem si uvědomil, že co se děje mně, může se stát KAŽDÉMU ČLOVĚKU, který hledá... Ale od té doby mám pochopení pro toho, kdo takový proces neustojí, nikoli výsměch. Pochopil jsem také spoustu konkrétních věcí, krásu lidské řeči, vznik slov, význam slova zázrak, že zázrakem nazýváme to,  co je "za zrakem." Zažíval jsem pocit lidského plodu, přicházejícího na svět, a prožívajícího si v prvých okamžicích v matčině lůně různá stadia živočišného bytí včetně podoby plazů, chápal jsem to jako kosmický rychlokurs po přistání duše na letištní ploše jménem Země. Viděl jsem věci v jejich původním významu, uviděl jsem, že neexistuje náhoda,  že lidské vědomí nazývá náhodou ty jevy a zkušenosti, jejichž souvislostí nedohlédne a na které nemá vysvětlení. Ve vesmíru není náhody, to není fráze, v tom úžasném systému je absolutní řád. Uviděl jsem zákon karmy, zákon příčiny a následku, zíral jsem jako malý kluk. A ze všeho nejdůležitější bylo, že jsem pochopil význam Lásky jako nejdůležitějšího prvku ve vesmíru, a jak je Láska to, co drží lidský rod pohromadě a co nám umožňuje zůstat tady na planetě, dokud ještě dokážeme Lásku vytvářet ve svých srdcích, posílat k sobě navzájem i k Bohu na výšinách, k našemu nebeskému Otci. Dokud to budeme umět, tak jako lidstvo nezaniknem a Země tu jako příležitost pro vtělení dychtivých duší bude dál.

Když jste se z pralesa vrátil, jak jste to dokázal všechno zpracovat. Jak jste s tím naložil, jak jste žil ?

Takové dva tři měsíce jsem nepracoval, stálo mne to i pokutu producentovi za nenapsaný scénář. Ale já byl v klidu, měl jsem jen tendenci o svém zážitku stále vyprávět. Nemáte šanci to v sobě zdusit. Trochu jsem se krotil, abych to neříkal lidem na potkání, ale ten pootevřený stav vědomí trval.

Měl jste nějaké předsevzetí, co jste si říkal ?

No být lepší… (úsměv) A také jsem cítil obrovskou potřebu pomáhat lidem. Protože když  člověk určité věci spatří, je to taková síla, že vzniká přirozená touha říci to ostatním.

Když se člověk začne opravdu duchovně měnit, mělo by se to určitě projevit i v jeho životě a vztazích. Člověk by měl  přemýšlet, jak neubližovat a tu poznanou lásku uvádět konkrétně do života, nemyslíte? Jak se vám tohle dařilo?

Já byl typická ukázka chlapíka, který si pod pojmem lásky nejprve představoval vlastnění a moje první vztahy skutečně byly ovládaný vlastněním, jak fyzickým tak psychickým. Dělalo mi to zkrátka dobře. … Ale postupně jsem pochopil, že skutečná láska začíná tam, kde končí láska sobecká. Majetnická. Kde končí  touha vlastnit. To je pak ta nejvyšší forma lásky v lidském světě. Láska člověka vůči člověku. Forma lásky nepodmíněná, která dokáže dát druhému volnost, třeba i v hledání jiného partnera, jiné životní cesty, jiného názoru. … Ověřil jsem si, jak je to bolestné a těžké minulý rok při rozchodu s milovanou dívkou. Má mysl se topila… Až po čtyřech letech pokusů o soužití mi totiž došlo, že ta dívka je strašně podobná mé mámě, když mi bylo pět, sedm let. Vůbec mi nedošlo, že jsem od ní často vyžadoval místo lásky partnerské onen všeodpouštějící mateřský cit, jaký mi dávala ta krásná žena v malém panelovém bytě na Zahradním městě před pětatřiceti lety. Nefungovalo to, samozřejmě, nevěděla má současná milá, co od ní chci, a já vlastně taky ne. Museli jsme od sebe, abych na to přišel. Je to prostě bolest života, bolest poznávání. Ale taky naděje, že na to jednou přijdem…

Co myslíte, jak má člověk na duchovní stezce najít správného partnera ?

Z hlediska duchovních věcí je ve vztazích na místě obezřetnost. Učím se nebát samoty. Samota má hodně kladů. Ale někdy bolí. Ale když z ní utečete, zjistíte, že i lidská společnost bolí. Tak si vlastně pořád ověřujete, že co BOLÍ, je především ŽIVOT SÁM. Je to těžké, někdy člověk propadá panice, ale na jedné přednášce v Praze uvedl Bhante Wimala krásné přísloví ze Srí Lanky: Když se květ naplní nektarem, včela sama přilétne. A tak bychom si asi měli všichni říkat – všeho do času. A neztrácet zatím čas. (úsměv) Člověk má tendenci tázat se druhých, ale já mám vyzkoušeno, že ve skutečnosti máme v sobě odpověď na každou otázku. Dokonce i tehdy, kdy si zoufáme a nevíme zdánlivě kudy kam. Hluboko v nás, na dně srdce, tam odpověď je. Pokaždé. Tak také pomáhají dobří psychoterapeuti nebo léčitelé, ti pouze nacházejí tyto odpovědi v nás, nebo kolem nás. – Hlavní odpovědnost stejně máme vůči sobě samému. Především za sebe, za svůj život se budeme zodpovídat Stvořiteli v okamžiku smrti. Takže je pravda, že máme právo jít duchovní cestou i za cenu vynechání nebo opuštění partnera. Je to bolestné, ale udělal to například i sám Buddha…

Tuto myšlenku krásně vyjadřuje jedno podobenství – Bůh je jako moře, a my jsme kapky v moři. A většina z nás v životě dělá tu chybu, že lásku k moři vymění za lásku k druhé kapce… Člověk ale často hledá odpověď na svoje otázky právě skrze druhé, jak se tak říká, jsme si navzájem zrcadla… Myslím, že k tomu, aby člověk mohl mít harmonické partnerství, musí být nejdříve sám harmonickou bytostí a to je práce na celý život. Nebo mnoho životů – a harmonické partnerství mohou mít zase jen dvě harmonické bytosti…

Souhlasím … jasně… (úsměv)

Co je tedy podle vás v partnerství nejdůležitější ?

Asi pokora a vstřícnost. A naplňování základního pravidla: co nechceš, aby ti bylo činěno, nedělej ty sám. Je třeba zpřítomňovat myšlenku na božský element, i ve vztahu k partnerovi, člověk je tak chtě nechtě lepším člověkem. A přivádí do svého okolí víc světla, a když je víc světla, tak…

Tak je míň tmy… (úsměv) Důležité je také vyřešit si vztah k rodičům, my nevíme, jestli jsme tady jednou, dvakrát, vícekrát – ale rodiče máme pokaždé, i třeba  takové,  kteří nás odloží do baby boxu. A ten prvotní a základní vztah k rodičům někdo řeší celý život a nedokáže přestřihnout svoji pupeční šňůru.

Máte pravdu. Ale, víte, u mě došlo k jedné změně. Já přestal přemýšlet psychologicky a začal uvažovat energeticky. Já vidím struktury kolem bytostí a vidím ty narušené nitky. Je to asi tak: stejně jako musíme dělat pořádek ve svém bytě, musíme dělat pořádek i ve své hlavě a ve svém srdci. A musíme si udělat pořádek i ve vztahu k rodičům. Ale nevědomě, samo od sebe, se to nestane. Souvisí to s vědomým přijetím dospělosti. Přírodní národové mají iniciační obřady, dospělost si u nich musí jedinec zasloužit. Nám to chybí. My jsme často dospělí jen vzhledem, věkem, oblečením, ale obsahem duše a srdce ne. Já si uvědomil, že svou dospělost musím přijmout, až tam, v Brazílii, na pokraji čtyřicítky.

Stav dnešního světa ukazuje, jak právě láska chybí…

Mám zajímavý zážitek, cestou na modlitby  jsem se v pralese  zastavil a upřeně jsem pozoroval velké mraveniště. A byl jsem fascinován, jakou mají mravenci organizaci a systém práce. A při následné meditaci v kostele jsem si uvědomil, že valná většina lidstva se chová, jako kdyby v tom mraveništi každý jeden mravenec řekl, TAK JÁ JSEM TEĎ TEN NEJDŮLEŽITĚJŠÍ, ano, důležitější než celek. Jak by skončilo to pralesní mraveniště, kdyby si každý jeho člen řekl, že může cokoli? Kdyby začal věřit, že se narodil, aby byl tím nejdůležitějším  mravencem ze všech? … Takže nejde jenom o to, že jsme si v současné západní civilizaci vydobyli spoustu osobních práv a svobod, ale také o to, že jsme ztratili svůj vnitřní pocit lidské sounáležitosti. Odpovědnost k celku, k našemu lidskému rodu. Všichni jsme se tak trochu utrhli ze řetězu.

To je určitě také problém velkých aglomerací a měst ?

Tam v pralese jsem cítil, jak to možná bylo v dávných časech lidstva. Cítil jsem, že dřívější společenství měla ideální počet tak nějak do dvou set členů. Potud ještě fungovalo přirozené vyzařování z centra: stařešina, vůdce, náčelník dokázal svým vyzařováním obsáhnout ten prostor a rozvětvený rod držel integritu. Nám to chybí, v naší civilizaci se převaluje masa energeticky a informačně nezahojených bytostí. A média falešně přejímají roli vůdců a zářičů, kterou po tisíciletí plnili přirození vůdci rodů. Mediální svět je zaplněn prázdnou vatou a přitom se média nabízejí jako obrovský nástroj, jako možnost pro osvícenou komunikaci. Proto je pro mne tak důležité, pokud už mám přístup do médií, mluvit o věcech pozitivních, točit filmy o duchovním hledání a o naději. Nejraději bych založil soukromou televizní společnost se zaměřením na DUCHOVNÍ VYSÍLÁNÍ. Filmy, besedy, dokumenty – suma radosti a naděje. Myslím to vážně. Ve věku digitalizace by to šlo. Pokud se najde osvícený bohatec, můžeme požádat o licenci. Měli bychom mimochodem světový primát. (úsměv)

A v čem je podle vás největší  problém nás lidí ?

V naší zvědavosti.

Zvědavosti? Já si myslím, že je to spíš STRACH.

Já vám řeknu velké tajemství, na které jsem přišel v pralese. Víte, proč vznikla černá? Protože bílé nestačilo, že je bílá. Černá vznikla ze zvědavosti bílé. A ze zvědavosti původních energií vznikl systém duálních variant a povstal les složitých vztahů a příčin. Z toho pohledu je pak zřejmé, že je to všechno hra, kosmický klam. Ale protože prožitek utrpení je skutečný, jeví se to zároveň celé jako skutečné, opravdové. … Tohle všechno se děje z lidské a božské zvědavosti a touhy energeticky zakoušet a poznávat. Je to neuvěřitelné, ale energie jsou zvědavé. Proto všechno vzniklo a hýbe se ve vesmíru, prozářeno úsměvem a Láskou Stvořitele.

Zvědavost, je přeci krásná vlastnost, kdybychom nebyli zvědaví … tak mnoho věcí by vůbec nebylo…?

Tenhle svět a asi i celý kosmos vznikl z touhy poznat OPAK, poznat RŮZNOST, proto tady jsme. Jsme ze zvědavosti ztracená kohorta v poušti, která se zapomněla, jsme ztracení synové a dcery Boha, ve své vlastní iluzi, lapeni do sítí karmy a jemnohmotných příčin a následků.…  O čem hovořím, není nějaké intelektuální cvičení. Je to pokus mysli obléci do slov neobvyklé zážitky a vidění. Nejde o to oslnit nebo překvapit. O čem mluvíme je vše opravdu skutečné, není to žádný lidský výmysl, nepochází to z rozumu, z mysli, ale z rozšířeného stavu vědomí, které zachycuje určité Pravdy, skutečnosti a toky ve vesmíru. V tom pralese se mi v jednu chvíli opravdu "otevřela nebesa" a nesmírnost té síly mne fyzicky srazila na kolena… Hovořím o tom vlastně nerad, ale zároveň cítím potřebu rozšířit tu velkou zvěst, že ONO to opravdu je, že TO je skutečné a spolupracuje s námi, pokud to zaznamenáme. Je třeba to opakovat v každé generaci, nést vzpřímeně vlajku lidského rodu a stále se upamatovávat, kdo jsme doopravdy, totiž duchovní bytosti v lidských tělech. Je třeba si připomínat, kam patříme a směřujeme a klonit se přitom k DOBRU a ke SVĚTLU. … I když by bylo určitě pohodlnější, kdyby to bylo jinak. Je to velký Zázrak a kdo zahlédne jen jeho cíp, nemůže už žít jako dřív. A když někdy udělám starou chybu, nějak si energeticky ublížím nebo selžu, je mi pak špatně, víc než dřív.

No, ale co s tím ?

Možná je mým úkolem dělat ze slov a myšlenek posly toho, co jsem zahlédl, předávat to dál. … Pochopil jsem, že se musíme modlit a MYSLET SMĚREM VZHŮRU. Každá modlitba, každá myšlenka na Lásku, na Boha, na anděly funguje jako přihlášení se do vesmírného systému. Ty cesty se ihned otevírají a člověk pookřeje. Dokonce jsem ucítil, jak se samoléčit, jak stačí zaklonit hlavu a poprosit o svůj vibrační klíč, jen ho nasát a přemýt se svou vlastní energií v nepoškozené, fyzicky neobnošené astrální formě. Ano, zázraky jsou možné.

Dobře, ale už nastala taková devalvace slov, která popisují nepopsatelné… Vibrace, energie, Bůh, andělé… Co s tím?

Stanislav Grof v GENu, když jsem s ním točil, říká, že jsme jediná civilizace v historii lidstva, která vědomě vypustila rozšířené stavy vědomí a informace, které jsou v nich přístupné, ze svého životního rejstříku. Vlastně je neuvěřitelné, co jsme se sebou provedli. Proto se teď mnohým v našem světě zdá neuvěřitelná ta základní a dříve samozřejmá zpráva, že Bůh JE, že vyšší řád JE, že systém JE – a my že jsme jeho součástí.

Jak by tedy „nositel“ těchto  informací měl na druhé působit ?

Takový člověk musí vyzařovat a musí být skromný. Já se snažím kultivovat skromnost a pokoru, což je pro mě těžké.  Jsem Lev, vychovávaný matkou vedle sestry, od dětství „klepaný“ na rameno, protože se mi relativně dařilo "na co jsem sáhnul“ – a ono se to nakonec ukázalo kapánek zrádné. Já si zvykl, že můžu používat talent na úkor píle a pracovitosti. V jistém smyslu začínám od píky a nanovo. … Ale mám náhle větší odvahu ty duchovní věci pojmenovávat. Protože vidím, že mezi tím, co si MYSLÍME, a tím, jaká je patrně SKUTEČNOST,  je propastný rozdíl. Mám intenzivní pocit, že nastal čas říkat věci "natvrdo",  takové, jaké jsou. Možná, že jsem zbrklý a také je ve mně zbytek mladického zápalu, ale spatřuju jakousi povinnost o tom všem hovořit. A předávat sílu možného poznání.

Člověk, který má určité poznání, by měl být asi více harmonický a radostný, protože zažil určité vysvobození nebo probuzení z iluze. Daří se vám to?

Udělal jsem první krůčky, zlepšilo se to. Ale je ve mně i smutek, cítím, kolik to chce všechno ještě práce. Navíc mám někdy problém s regenerací, když zajedu příliš do reality. Pracovně, ve vztazích. Pak se mi to vidění rozmlžuje.

A co individuální osud každého člověka, tolik skloňovaná karma ?

Cítil jsem a vnímal pomyslné koráby lidských jednotek, které plují astrálním prostorem. A to úžasné dobrodružství, když se sem na Zem navracejí a zase tady konají. Vnímal jsem také zvláštní hru mezi člověkem a jeho karmou. Když někdo vykoná něco špatného a není ještě připraven, nemusí ten trest přijít hned. Podle neobejítelného kosmického zákona ale existuje "účet", který budeme muset každý jednoho dne zaplatit, protože žádná naše aktivita se neztratí. Neměli bychom podceňovat ten vesmírný zákon, kosmickou inteligenci jménem karma.

Vše se člověku vrací v jistém přirozeném okamžiku, kdy si o to vnitřně požádá, nebo kdy je uznán za hodna, aby tu odplatu unesl a odčinil. Z tohoto hlediska je možné příchod trestu vnímat i jako MILOST.

Možná, že v tu chvíli můžeme pocítit a uvěřit tomu, že svět je opravdu bezpečné místo…

Svět je bezpečné místo a je zbytečné mít strach. Protože ten nejzávažnější okamžik lidského života nastává až na jeho konci, až když se zodpovídáme Stvořiteli, jak jsme naložili s jeho darem. A tady je respekt, možná i strach, na místě. Protože systém očistce a posmrtného prozření spočívá v pozvednutí osvobozeného vědomí do úrovně, kam jsme za života nedosáhli. Náhle spatřujeme důsledky svých činů a myšlenek a máme kapacitu procítit bolest, kterou jsme způsobili. Protože citlivost vědomí je nepopsatelně zvýšena, prožíváme ony bolesti a způsobený chaos druhým jako své vlastní a trýzeň našeho vědomí je nevýslovná. To je podstata OČISTCE. Není to tedy posmrtný plamen vnějších pekelníčků, ale bolest a žár naše vlastní. Proto je záhodno už za života konat dobře, už za života začít uklízet. Protože vědomí tou zkouškou pak nemusí projít a padne, neunese to. A tam už pak čekají opravdu ti pekelníčci, nižší světy. Zažil jsem tu cestu v náznaku, nahlédl jsem ten proces, a nikomu to nepřeju. Protože ten okamžik převažuje svou silou všechno za života představitelné... Jinými slovy – kdo chce k Bohu, musí už za života pracovat na svém světle a vibracích. Jinak po odchodu z fyzického těla ten náraz, to setkání s Božskou energií, prostě neunese…

K tomu mohu říci vlastní zkušenost, měla jsem jednou sen, jak stojím na posledním soudu a lituji se, čeho všeho se mi nedostávalo a co jsem nemohla. A bylo mi odpovězeno: To všechno jsi mohla…

Několikrát, když jsem užasl nad viděným a pociťovaným, dostal jsem přímo informaci: jako lidská bytost můžeš dostat mnohem víc. Záleží jen na tobě… Jak se připravíš, jak své vědomí už za života do kosmu rozprostřeš. Ano. Rozměr naší lidské existence můžeme už za života pozdvihnout a my to každý umíme, ten čip, tu schopnost na to od Boha máme. Jsme k tomu vybaveni, to je součástí hry, protože ona je fér. A je na každém z nás, co s tím udělá. … A nejsme na to sami. Když se do toho pustíme, na vlastní kůži můžeme pocítit  třeba lásku Panny Marie, laskavé a přísné milosrdenství Ježíše Krista, protože tyto duchovní bytosti  mají ve vesmíru skutečný rozměr. Ptal jsem se při meditaci tak trochu opovážlivě, jak to Panna Maria všechno vydrží, ty prosby a modlitby, které k ní od nás lidí přicházejí, a přišlo mi, že její krása a rozměr ve vesmíru mají tolik síly, kolik se k ní vztahuje  lidského toužení. Že tak je to zařízeno. Ona tam je – v neuvěřitelné záři a krystalické čistotě tam "na výšinách", pro toho, kdo umí poprosit, kdo umí najít cestu. Pak se i může tak či onak zviditelnit, navštívit nás a hovořit k nám. A kladl jsem si otázku, zda je tato energie určena nápomocí jenom směrem  k lidské planetě, nebo jestli tato síla může vyzařovat i dál  – a dostal jsem  jednoduchou, prostou odpověď. Z kteréhokoliv  místa vesmíru mohou všechny bytosti najít cestu…

Dnešní svět je veskrze mužský a proto si myslím, že je důležité, aby se podpořil i ženský element.

Já myslím, že náš svět je naopak hodně ženský.  (úsměv) Já jsem pochopil, že jako muž musím přijmout svou část ženství, abych se scelil a doplnil. Ale pozor – moje horší já ještě žije! Musím se stále kultivovat, já jako lidská bytost. Ve mně je nejen bytost s nakročením na duchovní vědění, ale i vládce, kořistník a dobyvatel. … Naše vědomí nás limituje na jednotlivé bytosti, ale zároveň  jako by se nyní zvedala určitá opona, která stimuluje naše vědomí a vybízí nás zkoumat nový prostor a překračovat hranice, které jsme dosud chápali jako konečné…

Podstatné je pro mne stále si připomínat, že všechno v tomto hmotném rozměru má svůj prvopočátek TAM, v nehmotném světě, který je prostorem příčin a je nám nadřazený. To skutečné a důležitější se odehrává TAM. V Brazílii mi to přišlo tak silně, že jsem měl pocit, že realita je vlastně pro prvňáčky. Když na to přijdete, dojde k jakési inverzi chápání. A v kapacitě lidského vědomí se objeví možnost se na tyto procesy cíleně napojovat. Za účelem léčení, diagnostiky, spirituální prosby, čištění se, prostě získávání informací. Kdo vidí tyto vnitřní vztahy a používá je k Dobru, je nejbohatším člověkem a já vůči těmto lidem mám velkou a zásadní úctu. …

Takové zážitky obvykle promění i vnímání smrti. Měl jste podobnou zkušenost?

Našel jsem konečně odvahu přiznat si něco, co jsem pojmenoval kontrapolace vědomí života a smrti. S velkou bázní jsem ve svém vědomí převrhl a otočil pozici tady a tam. Konečně jsem si přiznal, že MY VŠICHNI POCHÁZÍME ODTAMTUD, z těch světů, do kterých jsem nahlídl v Amazonii a do kterých částečně a ve zlomcích od té doby nahlížím i zde. Uvědomil jsem si, jakkoliv to zní neuvěřitelně, že jsem kosmickým delegátem ZDE, delegátem sebe sama ve hmotném světě. Mé pravé já, má základna, lůno mého vědomí a trvalé jeho bydliště jsou TAM, ve vesmíru. Je to velká změna, na tohle skutečně a poctivě přistoupit.  … A taky jsem viděl, že z vyšších sfér bytí je už existence Boha přímo vnímatelná. Ale my, v lidském světě, jsme na hraně, kdy tajemství Boha sice už je možno rozkrýt, ale běžnému vnímání zůstává zahalené. … Proto musíme usilovat. Je to velký zázrak, velká pravda o lidském životě, tajemství, které je podstatou lidstva i vesmíru, a každý je můžeme nalézt. Když se to stane, doslova se ztají dech.

Na závěr se vraťme k vaší profesi. Jste umělec, režisér. Budete i nadále točit filmy o věcech, které popisujete? Myslíte, že je to sdělitelné?

Chci o tom točit, musím, je to má profese a navíc vlastně ani neumím jinak vydělat nějakou trochu peněz. Ovšem ty mé osobní prožitky se nyní přesouvají spíše dovnitř. Je těžké současně na sobě pracovat i dělat o tom film. Dokonce mi má profese někdy jakoby překáží. Ale na druhou stranu musím být pokorný, protože je krásné, když vám lidi na ulici poděkují za nějaký film, za inspiraci nebo naději, které díky vaší práci získali. … Nechám si svou profesi. Ale myslím, že člověk, který na tohle přišel, má povinnost nějak ty věci sdílet. Předávat. Já se o to pokusím a budu přitom vděčný za každou pomoc.

S Igorem Chaunem rozmlouvala Věra Faltusová – Várady 

 Navštivte náš
video kanál
 Gosch aTV1
Přes 2 300 videí!
125 tisíc odběratelů!
63 milionů zhlédnutí!

Děkujeme, že přicházíte
nabrat inspiraci a posilu!