Máme v sobě čip od Pána Boha

2. června 2007, Lidové noviny 

Nezávislý rebel – intelektuál a autor Léčby Klausem a České sody. Tak si ho pamatujeme z 90. let. Mezitím se Igor Chaun vydal do brazilského pralesa hledat sám sebe. Dnes točí populární Poštu pro tebe a tvrdí, že každý z nás má svou ochrannou bytost. Jen ji musí najít.

* LN Poštu pro tebe režírujete od začátku?

V podstatě ano, nedávno jsme oslavili dva roky vysílání.

* LN Proč jste se rozhodl režírovat tak masovou a komerční záležitost?

Upřímně řečeno, životní situace mě postavila před nutnost trošku přehodnotit svou práci a sebe jako režiséra. Asi patnáct let od revoluce jsem si stále dokázal udržet jistou autonomitu – režíroval jsem originální nezávislé projekty a vždycky jsem hleděl na jejich uměleckost a výpověď. Jenže jsem se dopracoval do situace, kdy jsem si začal půjčovat peníze od kamarádů. Bylo to neúnosné, takže jsem v sobě musel najít určitou pokoru, abych přistoupil na něco, co je taky součástí režisérské práce a co vyžaduje určitou službu a jiný styl výroby, než jsem byl zvyklý. To znamená na televizní mašinerii cyklického pořadu, na televizní technologii. Já jsem to ani pořádně neuměl, musel jsem se to naučit. Naštěstí mi hodně pomohl úvodní spolurežisér a střihač Pošty Honza Sládek.

* LN Překvapuje mě, jak o tom mluvíte. Spíš jsem čekala, že se od takové práce budete trochu distancovat.

Naopak. Jsem za to moc rád. Pro člověka je vynikající, když má pravidelnost jak v příjmu, tak v životním rytmu. A to ani nemluvím o lidské dimenzi, kterou Pošta přináší.

* LN Pošta měla komplikovanější rozjezd, první moderátorku Barboru Kodetovou nahradila po osmi dílech Ester Janečková. Z jakého důvodu?

Bára přinesla do pořadu určitou atraktivitu. Věřili jsme, že to dokáže. Jenže nakonec jsme měli pocit, že je možná spíš herečkou, než moderátorkou. Moderátorství je totiž velmi specifická odrůda televizního konání.

* LN Co jste si během natáčení Pošty ujasnil o českém národě?

Musel jsem si trošku opravit zažitou představu o uzavřenosti českých lidí. Zpočátku jsme si totiž mysleli, že nám tam nikdo nepůjde, že lidi nebudou ochotni o sobě mluvit, svěřovat se. Jednak to vychází z národní povahy a jednak je to pozůstatek komunismu, kdy jsme byli naučení schovávat svoje životy v soukromých buňkách. K našemu úžasu se ukázalo, že lidi mají chuť své záležitosti sdílet. Ne pro nějaký exhibicionismus, ale protože si prostě uvědomují, že některé věci jsou nám všem společné. Třeba touha znát své rodiče, být v kontaktu se svými blízkými, sejít se s přítelem nebo přítelkyní po padesáti letech. Díky odvaze těchto lidí a rozmanitosti jejich životů, která dalece předčí schopnosti sebelepšího televizního scenáristy, můžeme opakovaně točit zajímavé příběhy.

* LN Které z nich na vás nejvíc zapůsobily?

Jeden z prvních byl neuvěřitelný příběh britského letce, kterému dal ve válce kamarád fotku a dopis pro svou milou. Ten dotyčný pak shořel v letadle. Šedesát let si ten kamarád pamatoval úkol, který měl splnit, a pomocí Pošty pro tebe tu ženu našel. Byl to fakt doják. Přišel do studia rovný, krásný, charakterní pán a řekl té ženě, že její přítel byl hrdina a čestný člověk, který položil za tuhle zemi život. Všichni jsme plakali. Na mě osobně ale nejvíc zapůsobil příběh paní Panákové a jejích nemocných holčiček nebo poděkování tchýně snaše za darování ledviny jejímu synovi. Setkáváme se tam často s velkým hrdinstvím, čistotou, upřímností. Někdy se já i ostatní členové štábu zastydíme za naše malicherné problémy, když vidíme, s jakou odvahou někteří lidé bojují s ranami osudu.

* LN Musí to být velké emoční vypětí. Jak se vypořádáváte s pocitem vyhoření?

Jednou jsem byl ve stavu, kdy jsem se musel zastavit cestou domů v kostele na Strossmayerově náměstí. Chvíli jsem si sedl do lavice a úplně jsem měl pocit, že ze sebe vypouštím směrem nahoru tu materii lidského utrpení, kterého jsme byli při natáčení svědky. Na druhou stranu musím říct, že točíme jednou měsíčně, navíc se teď střídám s kolegou režisérem, takže se z toho dá oklepat.

* LN Mnozí lidé přijdou do Pošty hledat někoho, koho viděli naposledy v mládí. Jak jste prožíval jinošská léta vy?

Byl jsem na internátu v Kladně a mezi studiem jsem jezdil domů do Prahy. Měl jsem dlouhé vlasy obarvené na černo, když jsme se s klukama opili, strhávali jsme popelnice a rudé prapory, což byl náš způsob revolty. Byla polovina osmdesátých let, normalizace, všude visely plakáty „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, vypadalo to, že komunista to tady nepustí dřív než za padesát, sto let. Zvláštní doba, velký smutek. Později se mi podařilo získat místo asistenta režie na Barrandově. Na třetí pokus mě pak vzali na FAMU na scenáristiku.

* LN Na FAMU vás vzali v roce 1987. O dva roky později vypukla sametová revoluce a vy jste se stal mluvčím Studentského stávkového výboru. V roce 1999 však vyvrcholila deziluze, kterou jste formuloval ve výzvě Děkujeme, odejděte, Už dlouho o vás ale není v souvislosti s politikou slyšet. Jak jste spokojený s nynějším vývojem?

Posledním projevem mé politické angažovanosti byla právě výzva Děkujeme, odejděte. A pak jsem pochopil, že naše společnost se skutečně ukotvila natolik, že mohu buď nechat politiku být, anebo se jí věnovat profesionálně. Vlastně je ještě jedna možnost – jako Šimon Pánek jezdit po světě a pomáhat lidem na úrovni občanských aktivit a iniciativ. Já se rozhodl politiku nechat být, protože jsem pochopil, že naplno se jí věnovat nechci. Jsem nezlomný optimista a přes všechny nešvary, které tady jsou, děkuji Pánu Bohu, že můžeme žít v této době. Jelikož vzpomínka na komunismus, na ten obludný systém blbosti a přetvářky, je ve mně pořád ještě živá.

* LN Koho jste volil v minulých volbách?

Vždycky jsem volil ODS až do tzv. opoziční smlouvy. Od té doby volím zelené. Já chci volit. Nechci se zbavit odpovědnosti, to bych považoval za osobní prohru.

* LN Takže od „oslavného“ cyklu Léčba Klausem přes sympatie k Václavu Havlovi jste se nakonec dopracoval až k zeleným.

Léčbu Klausem mi hodně lidí předhazuje. V této souvislosti bych chtěl říci, že na začátku devadesátých let jsme byli uměle vychýleni doleva a my jsme chtěli tím čtyřdílným cyklem naznačit, že pravičáci nejsou vrahové malých dětí z Vietnamu, ale že pravice je regulérní politický směr. V podstatě náhodně a tak trochu manifestačně jsme do názvu zvolili jméno mladistvého politického ekonoma Václava Klause, toho času ministra financí. Možná, že kdyby se to nejmenovalo Léčba Klausem, ale třeba Léčba národa, tak by mi to už nikdo nepředhazoval. Protože to byla metafora. Na druhou stranu díky tomu provokativnímu názvu si to lidi dodnes pamatují.

* LN Nedávno jste uveřejnil v časopise Meduňka inzerát, v němž nabízíte setkávání s jedinci i skupinami za účelem poskytnutí konzultace životních situací, aktivace víry, síly, lásky a naděje…

Překvapilo vás to?

* LN Musím přiznat, že mě překvapilo, že se dáváte takto všanc, že dáte do inzerátu svůj mobilní telefon a e-mail. Proč to chcete dělat, jak vás to napadlo?

Ono to ve mně bylo vždycky. Odmala jsem se lidem kolem sebe snažil pomáhat, rozebíral jsem jejich duševní pochody, někdy jsem je tím i mučil. Je to tradice, kterou jsem převzal po mámě. My máme v rodině schopnost vidět do lidí, do věcí, mít maximální empatii. Pravda je, že po čtyřicítce jsem našel odvahu artikulovat nahlas něco, co bylo dávno součástí mojí osobnosti, ale nepřiznaně, neorganizovaně. Zrálo to ve mně čtyři roky, od mého návratu z dvouměsíčního pobytu v brazilském amazonském pralese, kde jsem v sobě objevil schopnost cítit energie. Vnímat příčiny a následky. Věci, které se tam děly, mě definitivně přivedly k poznání, že existuje nějaká vyšší inteligence, vyšší moc.

* LN Jak se ta vyšší moc projevuje?

Tak, že vyšleme-li nahoru jasně formulovanou myšlenku, touhu, prosbu o připojení, tak to funguje jako vytočení telefonního čísla. Tušil jsem dávno, že to tak nějak bude, ale v Brazílii mi to „tam nahoře“ poprvé zvedli. Zažil jsem šok. Podařilo se mi spojení, viděl jsem, co všechno může lidské vědomí vidět a zažívat. Můj objev z pralesa je ten, že uvnitř každého člověka je nějaký čip od Pána Boha, nějaká součástka, která ve většině lidí není dosud funkční, ale když ji zaktivujeme prosbou a modlitbou, tak skrze ni můžeme Boha přijímat – jako rádiovou vlnu, jako internetové připojení.

* LN Tohle jsou dost soukromé věci. Proč s tím jdete ven?

Mám na to jednoduchou odpověď, a to tu nejupřímnější. Moje srdce a duše mi našeptávají, že to mám dělat. Po pravdě řečeno, já bych si nikdy nedovolil vyjít s tím ven, kdybych zároveň nedoufal a neprosil o pomoc vzhůru. Já věřím na ochranné a pomocné bytosti. Mám ověřeno, že je možné aktivovat kontakt mezi konkrétním člověkem a jeho ochrannými bytostmi. Ale zároveň přiznávám, že i já mám propady, že nejsem stoprocentně vybalancovaný.

* LN Jak ale může člověk, který sám přiznává, že má duševní propady, nabízet pomoc jiným lidem?

Právě proto. Protože vím, co to je za hrůzu do toho zahučet. Jak ty propady dokáží člověka požírat, jak ho nutí uvěřit, že nic nemá smysl, a v tom nejzazším případě ho vedou až k sebevraždě. Vzniká to ztrátou naděje a sejitím z vlastní cesty. To je nemoc duše. Je třeba nalézt Boha, protože každý člověk, který tvrdí, že Bůh není, trpí vlastně duševní nemocí. Druhá věc je, že si na nic nehraju a nic za to ani nechci. Nehodlám se tím živit. Vlastně je to celé úsměvné. Přijďte za mnou do kanceláře a uvidíte.

* LN Nevadí vám, že si někteří lidé a možná i vaši spolužáci z FAMU o vás teď budou myslet, že jste se zbláznil?

Oni si to někteří myslí už dávno. Už na FAMU jsem dostal přezdívku Federico Chaunini. Jestli se někdo domnívá, že to dělám z recese, tak ať si to myslí, mně je to úplně jedno. Dříve mě zajímalo, co se o mně říká, co se o mně píše v médiích. Teď ne. Čas se zrychluje a my ho nemáme nazbyt. Pojďme dělat dobré věci, pojďme čistit svět kolem sebe a čistit věci v sobě.

* LN Před naším rozhovorem jsem mluvila s Honzou Hřebejkem, vaším spolužákem, který v poslední době točí jeden komerčně úspěšný film za druhým. Čím to je, že vy jako jeden z nejtalentovanějších absolventů FAMU netočíte celovečerní filmy?

Ono je to jednoduché. Naše životní osudy jsou odlišné, byly narýsované jinak. Já bych neměnil. Respektuju Honzovu práci. Já jsem ty celovečerní filmy asi nechtěl dostatečně. Na druhou stranu, co jsem v životě opravdu chtěl, jsem dokázal. Třeba psaní mých Deníků, to byla ohromná posedlost. Vždyť kdo do třiceti let vydá dvakrát šest set stran o svém životě? To snad neudělal ani Churchill nebo Thatcherová.

* LN Jak hodnotíte tvorbu režisérů vaší generace? Například Svěrákovy Vratné lahve nebo Hřebejkovu Krásku v nesnázích?

Já tyhle kluky obdivuju, protože se stali skutečnými filmaři. Oni se stali tím, co jsme na škole obdivovali. Konkrétně Honzova Kráska v nesnázích mi přijde jako skvělý film. Stejně tak předtím Horem pádem. Vratné lahve jsou dobře natočené, ale pro mne tak nějak příliš vypočítané.

* LN Není vám to líto, když vidíte, jak na tyto filmy chodí miliony diváků a jsou nominovány nebo dokonce vyhrávají Oscary?

Někdy mi to líto je. Ale není všem dnům konec. A taky si říkám, že je evidentní, že moje cesta vede jinudy. Já jsem si to poznání musel vytrpět. Nakonec jsem přišel na to, že nemůžu změnit tok svého života. V duchovních knihách se píše, že náš život je předurčen asi z pětasedmdesáti procent a jen čtvrtinu můžeme ovlivnit. Jen těch pětadvacet procent můžeme měnit – ale to je právě, kolik potřebujeme na to, abychom se hluboko ve svém srdci rozhodli, zda se přikloníme na stranu dobra, nebo zla.

***

Igor Chaun: curriculum vitae

* Narodil se 22. 8. 1963 v Praze v rodině hudebního skladatele a malíře Františka Chauna. V roce 1987 se dostal na pražskou FAMU, katedru scenáristiky a dramaturgie. *Už v průběhu studia točil dokumentární filmy, za něž získal mnohá ocenění. * Počátkem 90. let šokoval svými Velmi uvěřitelnými příběhy. Politickému tématu se věnoval v cyklu Léčba Klausem z roku 1991. * Byl spoluautorem a režisérem satirického televizního pořadu Česká soda. Natočil dokument Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále. Ve druhé polovině 90. let cestoval a zabýval se východními filozofiemi. Z té doby vznikly dokumenty Skutečný svět? Tibet, dalajlama, poselství a Cesta do Indie. *Chaun vydal dva díly kontroverzní knihy Deník aneb Smrt režiséra a sbírku povídek Večeře u mahárádži. *Ke 110. výročí české filharmonie natočil dokument Česká filharmonie je také člověk. Po delší době natočil dva hrané filmy pro Českou televizi – Šťastní sebevrazi a Malé velké gatě.

* Celkem natočil více než 50 hraných a dokumentárních filmů, věnuje se také reklamě. * Poštu pro tebe režíruje od jara 2005.

MONIKA MUDRANINCOVÁ

 Navštivte náš
video kanál
 Gosch aTV1
Přes 2 300 videí!
125 tisíc odběratelů!
63 milionů zhlédnutí!

Děkujeme, že přicházíte
nabrat inspiraci a posilu!