Co je to láska? Lepidlo mezi dvěma lidmi?

Nemoc??? – Neurotický pokus propojit dva jedince a stvořit nefunkční hybrid?

Nebo jen zdroj utrpení? Zažitá forma společenského zlozvyku?

Nebo snad … zdroj naděje?

 

Musím říci, že mne tohle téma od malička fascinovalo, srovnatelně snad pouze s tématem smrti… Po dlouhá léta jsem je uchopoval rozumem a ptal se "co je to láska?" A byl bych snad ochoten přijmout i nějakou chemickou rovnici na toto téma, nějaký matematický výpočet na bázi závitů v mozku, kdyby nějaký blouznivec s něčím takovým přišel! A já nevylučuji, že v průběhu dějin to i někdo spáchal – v bolestné otázce, cože ho to mučí, a většinu lidí okolo, a nemá-li to snad racionální, spočitatelnou podstatu…

 

Když jsem dospíval, měl jsem několik kamarádů, zarytých cyniků. Byli jsme v pubertě a téma ženy slušelo se zjednodušit na ukojení tělesné touhy, na zájem o jeden konkrétní tělesný výsek ženy, a běda tomu, kdy by manifestoval něco více. Ale četl jsem zároveň moudré knihy. Setkal se s Uměním milovat od Ericha Fromma a to mne katapultovalo k novému pohledu… Ve spojení s dřívějším cynismem vymyslel jsem si modelovou postavu ruského profesora v kabinetu Lomonosovy univerzity, starého mládence, a zamilovanou tichou Lydii Ivanovnu, profesorku ruského jazyka, která ho o polední pauze v kabinetu navštíví. Nese mu pirožky, a svůj cit… Bylo mi dvacet let a kochal jsem se možností psát povídky a dotýkat se tématu lásky, pomocí smyšlených postav, a protikladných myšlenek, které jim vkládám do úst…

 

   Lydie Ivanovna pomalu otevřela oči.

   "Jegore Trofimoviči ... já se vás musím na něco zeptat."

   Hlas Lydie Ivanovny byl tichý a naléhavý.

   "No prosím, ptejte se."

   "Já bych chtěla vědět, co si myslíte, Jegore Trofimoviči, jako..." Lydie Ivanovna se zajíkla. Plaše se usmívala a krčila rameny, "no ... chtěla bych vědět, co si myslíte ... o lásce."

   "Jak o lásce?" zeptal se profesor Kraut.

   "No o lásce ... mezi lidmi," zadrhl se hlas Lydii Ivanovně.

   "Hmm, to je dost zvláštní … věc, kolegyně."

   Lydie Ivanovna mlčela.

   Profesor Kraut vzal do ruky vypůjčenou hvězdářskou ročenku a bezmyš-lenkovitě ji přemístil o několik centimetrů.

   "No dobře, ale ono je nutné otázku nějak specifikovat. To je věc ... dosti rozsáhlá. Nelze..." profesor opět pohlédl na hodinky, "nelze za třináct minut, tolik zbývá do konce polední pauzy, celý problém náležitě definovat." Pokrčil rameny. "Ovšem, já vám svůj názor rád řeknu. Jenže..." profesor Kraut se zájmem na kolegyni pohlédl, "proč se mě na to ptáte?"

   "Mně to přijde jako ... docela zajímavá otázka."

   "Ach tak, vy na tohle téma budete něco psát?"

   "Tak jsem to nemyslela." Lydie Ivanovna si skousla spodní ret. "Prostě ... mám na mysli normální lásku ... jako vztah mezi dvěma lidmi."

   Profesor Kraut si poposedl. Zavrtěl hlavou.

   "Prosím vás, vždyť vy jste vědkyně, matematička, a vy o nějaké lásce! Tak si proboha reálně spočítejte, co to vlastně je ... tahleta láska!"

   Lydie Ivanovna zbledla. Působila náhle velmi křehce a dojemně. Tiše zalomila rukama.  

   "Jegore Trofimoviči, abych vám dobře rozuměla ... co se tedy podle vás děje, jestliže má jeden člověk pocit, že se do někoho druhého ... jestli to vůbec mohu říci ... že se do něj zamiloval?"

   "Podívejte se, kolegyně, každý člověk se vleče životem s tím rancem samoty a tísně a citové nenasycenosti a kudy chodí, tudy se rozhlíží po vhodném objektu, na který by mohl toto své břemeno uvrhnout, tak se o něj podělit a ulehčit si. Každý člověk má nad hlavou, aniž by si toho byl vědom, permanentně roztočené laso, kterým krouží po svém okolí a hledá všestranně ochotnou bytost k příjmu svého uslzeného já. Ano! Potkají-li se dva hledači, frustrovaní na přibližně stejnou úroveň, pak dochází ke vzájemnému zahlcení, pozření, vzájemnému omotání lasem, kdy každý ze dvojice je nesmírně dojat existencí, funkcí toho druhého. Svůj pocit samoty naivně projektuje do svého partnera! – Oba ve dvojici tomuto vztahu velmi věří. Och, to je potom ta ideální láska... Tetelíme se strachy o sebe samotné! Šíleným činům, které z toho vzejdou, se lidstvo klaní, nazývá je hrdinstvím čiré lásky. Místo toho bychom je měli kvalifikovat pojmy z psychiatrie! ... Máte skutečně tohle odvahu chápat – jako něco čistého a vznešeného? Vždyť je to jen slabošské citové sebeukájení a ulevování si! Strach vydržet sám se sebou! Skrze druhého utvrzování se o sobě samém. Je to v podstatě něco nepřirozeného. Ano, už se, kolegyně, dostávám k tomu mému úvodu. – Je to pokus o zaplnění té prázdnoty, toho vakua, které v nás vzniklo při našem prvotním hříchu, totiž ve chvíli, kdy jsme se stali lidmi. Samozřejmě, že pompa a vznešenost, všechno to umělecké, co na tohle téma kdy parazitovalo, ještě posiluje celý ten humbuk. Jenže to je kolotoč na nic! Jako když se pes drží za oháňku! Při troše vůle a troše odvahy k sobě samému si tohle může spočítat každý!"

   Profesor Kraut udeřil dlaní do stolu a skončil. Zachmuřeně mlčel. Lydie Ivanovna hleděla do země a po tváři jí stékaly slzy. Jegor Trofimovič Kraut si toho všiml teprve po chvíli. Udiveně nadzvedl obočí...

   "Nebuďte smutná, Lydie Ivanovno ... ono se jenom zdá, že je to kruté. Ale přitom, přitom je to pravda." Profesor pokrčil rameny a roztržitě zamrkal.

   Lydie Ivanovna náhle vztáhla ruce ke stropu kabinetu, nechala je klesnout na svou tvář, slzy s líčidlem si rozmazávala po líčkách, lomila rukama a vzlykala.

   "Ach, drahý Jegore Trofimoviči, to přece není pravda, co jste tu říkal ... to jste vůbec nemohl myslet vážně. Člověk přece musí milovat, to mi nikdo nevymluví...! Člověk musí mít někoho rád!"

   Lydie Ivanovna si položila hlavu na stůl a otřásala se tichým pláčem. Profesor Kraut se k ní polekaně naklonil: "Promiňte, Lydie Ivanovno, chtěla jste znát můj názor..."

 

                        úryvek z povídky Zvláštní věc, 1983, kráceno

 

V mém životě se mnohé změnilo, ne však v pojímání lásky. Dostal jsem se ke kýženému oboru filmu, jako asistent na Barrandově a pak už coby adept scenáristiky na pražskou FAMU. Byla to léta neuvěřitelných erotických žní. S podivem a politováním sebe sama té doby vzpomínám, že nebylo mejdanu, nebylo pijatiky, nebylo setkání ryčného v hospodě či vinárně, abych jaksi přirozeně nechtěl stáhnout nějakou ženu, říkali jsme tomu – s prominutím – "sehnat pich"… Zdálo se nám to jaksi samozřejmé. Až na pár nonšukátorů (také termín té doby), uvažovali tak v našem okolí skoro všichni jedinci mužského pohlaví, alespoň se mi tak zdálo, a dokonce i některé ženy. Patřil jsem k přeborníkům, díky své drzosti a verbální ozbrojenosti, a napil-li jsem se alkoholu, dokázal jsem téměř neuvěřitelné věci. Kdybych jmenoval, znělo by to chloubou, takže pomlčím o kouscích té doby… Bylo nás na škole několik přeborníků a já patřil k těm nejzářnějším. Vonělo mi to. Pověst navíc získávala mi další skalpy. Kolem nás, či spíše kolem filmové školy, nalézal se jakýsi satelitní okruh příznivkyň a kumpánek, většinou šaramantních ženských elementů. Často bylo jen věcí technického rozhodnutí, kdo na sklonku večera odejde s kým, třeba když některý z adeptů úlovku usnul se sklenkou vklíněnou do obočí. Nebo byl zatlačen ve slovním souboji, ano, v tom jsem vynikal. Vnímali jsme jako prohru, kdyby z nějaké akce člověk odešel s prázdnou. Nastával sklonek komunismu, poslední jeho léta… Atmosféra byla ještě dusná a uzavřená, a přece voněla příslibem na každém kroku. Vše bylo událostí, a my jsme ty dny, šťastní studenti FAMU, doslova propíjeli a promilovávali, a nutili pedagogy k trpělivosti až dojemné, ach, cože my jsme to byli za strašné studenty… Nejdále to z nás pak dotáhla Martina Zbořilová, ta vyvdala deset oskarů Formanových a dvojčata mu za to povila. Další dva spolužáci – Viktor a jistý Mesiáš jménem Dvorský, ti jsou nezvěstní a hledaní mezinárodní policií. Osudy dalších z nás jsou proti tomu konvenční, balancující mezi tvorbou a hledáním, mezi úspěchem velkým či menším: Honza Hřebejk, Petr Jarchovský, Petr Zelenka, tenhle Igor, co buší do klávesnice…)

Byla to doba, kdy jsem už vedle divokých výbojů měl i "svou dívku", byla krásná a exotická, čerstvě po maturitě, ale vnímal jsem ji pouze na úrovni vlastnění. Fascinovalo mne, že mi patří to krásné tělo, že z našeho chození plyne pro ni jakýsi automatický zákaz milovat se s ostatními muži, a vůbec jsem nechápal, nebo snad jen ve výjimečných okamžicích, že bych i já byl věrností vůči ní povinován. Stále jsem nabíral žen, co jsem mohl, a před svou milou řídil se pravidlem – lhát, zatloukat, skrývat, mlžit … a ještě být žárlivý, když pouhý jen náznak téhož se u drahé polovičky objevil. – Hodně za to mohl alkohol. Byl přítomný u většiny mých eskapád. Byl jsem divoký divoch… O pár let starší než spolužáci, válcoval jsem je i život a byl králem. Přišel jsem po dvou letech o svůj vztah s exotickou poddajnou kráskou a vydal tiskem své Deníky, kde jsem se ze všeho vyznal, ano, už tenkrát ve veřejné zpovědi, v touze po vymanění se z toho koloběhu… Exotická milá mne navěky zatratila a zakotvila velmi blízko mne, velmi blízko – vždyť to já jsem je seznámil. Plakal jsem, volal o pomoc, naříkal nad tou nespravedlností, zahlcen vlnou resentimentu, toužil jsem po ní a nazýval to slovem LÁSKA… Ale tušil jsem, že se obelhávám. Muž, když dívku či ženu "jednou už měl", domnívá se, že mu patří navždy. To jsem si náhle uvědomil. A její odlišný názor a potřebu poznávat další muže pokládal jsem za sprostou zradu… – Pak mi došlo, že můj způsob života a můj vztah k ženám je vlastně svérázným druhem neurózy. V záchvatu vtipné sebekritičnosti nazval jsem své činění posledních let, jehož důsledkem bylo proběhnuvší stádo několika set různě čistokrevných žen … sebepotvrzováním šukem. Ano, muž, který si de facto nevěří, stále znovu hledá svou identitu ve schopnosti dobít a získat ženu. Od jistého množství se to stává prohlédnutelnou nemocí. Trapnou společenskou nedostatečností. Prostě – je to potvrzení šukem. V mém školním bezprostředním okolí vynikal podobným způsobem života hlavně Filip Renč. Měl jsem ho rád, vážil si ho pro jeho zvláštně čistou duši a v balení žen jakýsi romantismus, on se prý skutečně každé noci znovu zamilovával… – A dodnes mám Filipa rád pro jeho nezměněnou povahu a pro bezpříkladný filmařský talent, schopnost formy, kterou ovšem ne vždy naplňuje obsahem… Ale nepíšu o filmu, píšu o lásce.

Projelo to mnou jako velké poznání, jako blesk, když jsem pochopil: Vždyť jestli budu takhle pokračovat, skončím jako oslintaný obšourník, jako prostopášný padesátník, jako zestárlé dítě-svůdník s korytem vrásek ve tváři, jako ti "podnikatelé", co objíždějí v džípech tramvajové zastávky a nabízejí dívkám v minisukních, že je svezou! Do Kobylis. Do Vršovic! Do stanice Rozkoš! … Došlo mi, že nechci takový být. To už jsem byl po třicítce… Toužil jsem být lepším člověkem, i když svůdností žen pokaždé znovu přemožen… Četl jsem literaturu o východních filozofiích, hltal ty neuvěřitelné knihy o Buddhově učení, a byl fascinován, že zde se popisuje, co celý život cítím a bojím se vyjádřit, co je i námětem mé mladé tvorby, totiž že život je prodchnutý utrpením a absurditou, naplněný relativitou, že štěstí je prchavé a smysl, je-li jaký, spočívá jen ve ztišení mysli, v pokoře, a také v lásce, kráse a duchovním růstu. To jsem hledal. Propadl jsem opačnému extrému. Ne snad tím, že jsem pro dalších osm let zůstal totálním abstinentem. To bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí – paměť pijácká usnula a nyní už můžu pít alkohol málo a pro radost, už ne jako jeho oběť, hlupák vždy znovu intoxikovaný, oběť pokaždé knokautovaná…

To v přístupu k ženám snažil jsem se o extrém! Je třeba být na pozoru! Je třeba mít stále na paměti, jaké je to nebezpečí!, říkal jsem si a připomínat, co jsou ty hrozné ženy zač…

Inspirací mi byl citát z krásné knihy Buddhovo evangelium od Paula Carusa. Buddha před dvěma a půl tisíci lety striktně učil své mnichy…

 

 

Chování mnichů vůči ženám…

 

Bhikšuové přišli k Požehnanému a zeptali se ho: „Ó, Tathágato, náš Pane a Učiteli, jaké chování vůči ženám předepíšeš šramanům, kteří opustili svět?“

 

A Požehnaný řekl:

„Dávejte pozor, abyste nepohlíželi na ženu. Pokud zahlédnete ženu, chovejte se tak, jako byste ji neviděli a nehovořte s ní.

Pokud je žena stará, pokládejte ji za svou matku, pokud je mladá, tak za svou sestru, pokud je velmi mladá, tak za své dítě.

Šramana, který pohlíží na ženu jako na ženu, anebo se jí dotýká jako ženy, porušil svůj slib a není více učedníkem Šákjamuniovým.

Síla chlípnosti je u lidí veliká, proto je třeba se jí bát; vemte si proto s sebou luk opravdové vytrvalosti a ostré šípy moudrosti.

 

Chlípnost zatemňuje lidské srdce, když je zmateno ženskou krásou a mysl je omráčena.

O mnoho lepší je vypálit si obě oči do ruda rozpálenými vypalovacími želízky, než povzbuzovat v sobě smyslné myšlenky, anebo dívat se na ženskou postavu s chlípnými touhami.

Je lepší dostat se do tlamy rozzuřeného tygra, anebo pod ostrou sekeru kata, než přebývat se ženou a vzrušovat se chlípnými myšlenkami.

Světská žena se dychtivě snaží ukazovat svou postavu a tělo, ať už při chůzi, anebo když stojí, sedí, anebo spí. Dokonce i namalovaná na obraze touží upoutat pozornost půvaby svého těla a tak oloupit muže o jejich nezlomné srdce.

Jak tedy máte hlídat sebe samé?

Tak, že budete pokládat její slzy a její úsměvy za své nepřátele, její oblé tvary, její svislá ramena a její rozpuštěné vlasy za osidla určená ke zmocnění se mužského srdce.

Hovořím vám proto, držte své srdce na uzdě, nedopřejte mu nespoutanou svobodu.“

 

      Kapitola XXXIV. z knihy Buddhovo evangelium od Paula Caruse

Samozřejmě, že mi to nešlo. Jak by také mohlo?

Byl jsem pořád hledající, neukotvená nádoba plná bolesti, já, přemoudřelý syn matkou vychovávaný, matkou hýčkaný, matkou obdivovaný… Potřeboval jsem ženský element. Jako bych na věky potřeboval ženskou náruč, jako kdyby provždy odsouzen z náruče do náruče probíhat, jako když tygr v manéži proskakuje hořícími kruhy. Ocital jsem se v zajímavých stavech viny, když jsem se "prasil", řečeno opět naším vzletným jazykem studentským, balil jsem ženy bez rozmyslu a i v nadcházejících vztazích byl svým dívkám nevěrný. A přesto jsem už věděl, že je to špatně.

Postupem času jsem začal chápat, že Buddhova řeč byla určena mnichům, ne člověku dneška. On nezavrhoval ženy. Postupně je také učinil svými žáky. Ale pro účely meditace a pro cestu k osvícení byla ženská krása a svůdnost mnichům raději zapovězena. Protože Buddha učil své žáky, že "toto není já". Že to, s čím se nejčastěji spojujeme a co nazýváme naším já, je výplod naší mysli. Naší těkající mysli, jejích potřeb, vzpomínek, srovnávání, tužeb, očekávání, domnělých ublížení… Že pravé Já je za tímto já. Mysl je třeba utišit meditací. Pak se objevuje pravé, čisté a čiré univerzální Já, znovu v kosmu sídlící… Buddhismus není dogmatický. Není to náboženství, je to technologie na postupnou práci s myslí, která vede k vyvanutí chtění, k Osvobození… Buddha sám říkal: Nevěř ničemu, ani tomu, co říkám já. Věř jen tomu, co si sám ověříš… Buddhismus je nejpřímější cesta k poznání. Není pro každého, ale je to nádherný dar lidstvu, je to učení, které mne poprvé dalo prožitek skutečnější lásky. Pochopil jsem, co je soucit s živými bytostmi, co je rozšíření srdce, aby modlitba přála mír, klid a lásku všem živým bytostem na zemi, pod zemí, ve vzduchu i ve vesmíru… Mé srdce se rozepnulo. Buddha řekl, že lék je v meditaci. Bylo tedy zřejmé, co udělám, při hledání lásky – a pro ztišení svého utrpení… Našel jsem buddhistického učitele v Čechách, mnicha Ashina Ottamu, a absolvoval několik kursů… Byla to technika vipassány, tradiční meditace jižního buddhismu, hodina v sedě, hodina v chůzi, pozoruj svůj dech, pozoruj vznikání a zanikání svých myšlenek, a nic víc, stále se vracej do přítomnosti, výdech a nádech, šestnáct hodin v kuse, po deset dnů… Nelze ani vyjádřit, jakými muky prochází mysl, jakým očistcem … a jaké sebezapření je nutné vynaložit. Ale jaký profit se dostavuje! Je to skutečné poznání sebe. Očištění se! A snad i úcta k sobě, že jsem to dokázal, že jsem neprchl, že jsem tímhle dobrovolně prošel.

Začínal jsem chápat, že láska je něco praktického a skutečného. Že je to jiná hodnota, než ulupování sexuálních banánů ze všech větví v údolí…

Mnohdy jsem plakal a prosil o čistotu, o sílu. Měl jsem vztah s další dívkou. Štíhlonohá žínka, která o vílách a skřítcích mnohé tušila, ač nepřiznaně. Miloval jsem ji a choval se mnohem lépe, než k těm předešlým. A přece jsem ji zase zklamal. Už ne tak drasticky, a přece jsem couvl, zase po dvou letech. Nebyl jsem ještě zralý, ač v Kristových létech, tuhle dívku si ponechat… Tehdy začala moje éra asijských cest, ze kterých jsem si přinesl poznání o rozmanitosti světa, o neuvěřitelné škále projevů života, o skromnosti a ohromující pokoře lidí tam, a taky poznání, že nic není takové, jakým se to jeví, což je mimochodem jedna ze základních pravd Východu… Poněkud nespravedlivě zavrhoval jsem i nadále křesťanství. Považoval je za mrtvou větev vývoje. Neměl jsem klíč k Ježíšovi, k Panně Marii, k učení Lásky těchto úžasných a opatrujících nás entit Dobra, klaním se vám a miluji vás, já hloupý syn Igor, omluvený snad jen touhou, s níž neustávám ve svém hledání... – Tehdy jsem tyto síly ještě neznal. Neuměl jsem si najít cestu k tomu, co je ZDE a KOLEM NÁS nejblíž, nevěřil jsem v to. Ale to bych předbíhal ve svém vyprávění o lásce, které JE o lásce, přestože z nutných důvodů i o mnohém jiném…

V Indii setkal jsem se s tibetským dalajlamou a přivezl tříhodinový film. Cesta do Indie. Udělal mnoha divákům radost. Vím to. Přivezl jsem si z Indie lásku a úctu a vtělil ji do toho filmu. Nějakým zvláštním kouzlem se to povedlo, snad skrze upřímnost výpovědi, a tenhle zvláštní film dojal a otevřel mnohá lidská srdce. Umazal jsem část svých vin, řekl jsem si… Umenšil jsem díl své karmy, umazal kus provinění, za své chování z dob NECHÁPÁNÍ LÁSKY. Ale pořád jsem ještě stál na hliněných nohou. – Jedno jsem však pochopil. A bylo to pro mne tak důležité, že jsem měl potřebu vytesat to zlatým písmem navěky do skály. A když ne do skály, tak do uměleckého díla. Ta pravda zní: Skutečná láska začíná tam, kde končí láska sobecká. … Ano. Láska začíná tam, kde končí myšlení na sebe a začíná otevřený a průchodný zájem o krásu a vývoj jiných bytostí. Zalykalo se mi srdce, když jsem to pochopil.

Měl jsem intenzivní potřebu vtělit to do nějakého filmu. Vymyslel jsem si postavu stárnoucího senilního Amora na nebesích, který si už chce konečně odpočinout. Touží jít do důchodu! A tak vypráví lidem čtyři příběhy o lásce, odstrašující, aby si už dali konečně pokoj… Ty prvé tři příběhy jsou drastické. Vycházel jsem ze své knihy povídek, byl v tom horor, absurdita i jemná tragika. Až poslední příběh je o naději, o tom, že skutečná láska začíná tam, kde končí láska sobecká. Nějaký anglický muž na maloměstě, ke všemu zubař, tajně medituje a čeká na Silvestr 2000. Věří, že na přelomu tisíciletí se za jeho zásluhy dostaví nefalšované Osvícení… Ale nestane se nic. S pláčem klopýtá z tajné svatyně za městem, ze své kamenné mohyly, až se dobelhá oslavujícím městečkem zpět ke své rodině…

A tady končí Osvícení pana Gallanghera, i celý film…

 

 

OBRAZ 125.

Dům Gallangherových, hala

ateliér – noc

 

Pan Gallangher odemkne dveře domu a vstoupí do haly.

Zajatá manželka Klementýna a dcery ho vyděšeně obklopí.

 

Klementýna:

Co se ti  stalo, miláčku?

 

Hlas Klementýny překypuje starostlivostí a láskou.

Pan Gallangher je zničený a ušmudlaný, kterak se v horách válel po zemi.

Ale pokouší se nedat na sobě nic znát.

 

Gallangher:

Já… Promiň, Klementýno, že jsem vás tady zamknul...

Měl jsem … o vás strach.

 

 

Když hovoří ke své ženě a ke svým  dcerám, nedokáže se na

ně pan Gallangher podívat. Ví, že by se opět rozplakal.

Tvář mu pocukává – ale pan Gallangher nechce, aby ho ženy viděly slzet.

Mladší  z dcer  na otce šibalsky zamrká.

 

Mladší dcera:

My jsme o tebe také měly strach. Zdálo se mi,  žes byl v nějaké mohyle,

já nevím co to bylo ... a jak se ve městě střílelo, ta mohyla

se zbortila a tebe to zasypalo...

 

 

Klementýna:

Ale Aubrey…

 

Matka dceru okřikne.  Ale i v jejím hlase je stopa šibalství...

 

Klementýna:

 

Zeptej se tatínka, jestli nechce trochu čaje.

Vždyť je celý promrzlý...

 

 

Pan Gallangher na dceru užasle hledí...

 

Gallangher:

Ale já ... já jsem BYL v mohyle!

 

Mladší dcera:

Chceš trochu čaje?

 

Klementýna se k manželovi obrátí a starostlivě ho pohladí po hřbetu ruky.

 

Klementýna:

Hlavně že jsi v pořádku.

 

 

Pan Gallangher vypadá, jako kdyby se měl každým okamžikem

zhroutit. – Ne, není v pořádku!

 

Gallangher:

Já ... já jsem byl v mohyle…!

 

Začne křičet...

 

Gallangher:

Slyšíte, já jsem BYL v mohyle!

 

Mladší z dcer nalije otci šálek čaje a starší

si stoupne na špičky a položí mu ruce kolem ramen.

Klementýna poodejde k oknu a zůstane stát zády k manželovi. Hledí ven.

 

Gallangher:

Já jsem tam meditoval…!

 

Pan Gallangher zběsile vykřikuje a slzy se mu koulejí po tváři.

 

Gallangher:

 

Já jsem tam očekával  příchod nového věku!

Já se tam schoval, abych byl  sám, já jsem čekal,

že se něco stane, změní se mnou ... ale  nestalo se nic!

 

Pan Gallangher vzlyká.

 

 

Gallangher:

Už nečekám, už nečekám ... a nechci vůbec nic...

 

 

Klementýna oknem hledí do ulice, kterou se valí davy veselících se lidí

– do středu města, ozářeného nekončícím gejzírem světlic, petard, rachejtlí a dělbuchů.

 

Klementýna:

Ale my to přece víme, miláčku...

 

Pootočí se na manžela s láskyplně posmutnělým pohledem.

V jejích očích jako by plály odrazy všech světel ve městě.

 

 

Klementýna:

Už tři roky víme, co děláš. … Když jsi nechtěl, abychom to věděly,

tak jsme to … jako … nevěděly. Bylo velmi milé, jak sis myslel,

 

že jsme slepé, že nevidíme to tvé kimono v prádle, tvé útěky

z domu, tvé výmluvy, ty haldy knížek ... tvé zasněné oči...

 

Klementýna pokrčí rameny…

 

Klementýna:

Pak jsem se dozvěděla i o tvé mohyle.

 

Pan Gallangher sotva hlesne…

 

Gallangher:

Jak...?

 

Klementýna:

 

Vyprávěl jsi o tom ve spaní ...  jak ji stavíš ... a jak ti

ji pastevci jednou rozbořili...

 

Pan Gallangher dlouze hledí na svou ženu.

 

Gallangher:

Proč, proč jsi mi to tedy neřekla,

proč jsi mě nechala hrát to celé dál?

 

Paní Gallangherová něžně odpoví.

 

Klementýna:

Víš, můj milý,  já tomu tolik nerozumím.

Ale myslím, že lidi si mají pomáhat.

Věděla jsem, co děláš, ale cítila jsem, že to své tajemství nějak potřebuješ...

 

 

Klementýna Gallangherová se odmlčí,  jako kdyby

už chtěla změnit téma rozhovoru.

 

 

Klementýna:

Můj  milý, podívej se z okna.

No řekni, není tohle začátek nového věku lidstva?

 

 

Pan Gallangher pohlédne z okna…

Pak se otočí zpět na svou ženu, na své dvě dcery, na šálek čaje na stole,

pak vztáhne vlastní ruce před sebe a hledí na ně…

 

Amor (hlas mimo obraz):

Pan Gallangher vztáhl ruce před sebe a hleděl na své prsty

 

pohmožděné stavbou mohyly, na nehty ulámané a odřené

od nošení kamene – ale viděl i  póry na své kůži, do kterých

každým okamžikem vstupovaly myriády vlivů okolí, náhle viděl

sebe jako SOUČÁST noci, domu, Měsíce, obyvatel města, všech

členů Výboru na oslavu nového tisíciletí,

ale i stromů na zahradě … těch krásných děvčátek, i té krásné

ženy v místnosti – své manželky…

 

Póry v kůži pana Gallanghera.

Jemné chloupky na paži…

 

Tvář Klementýny.

Tváře dcer.

 

Hudba.

 

Amor (hlas mimo obraz):

A jako kdyby prošel záhyby vlastního těla – opět stál v hale svého domu,

na tomtéž místě u okna, obklopen rodinou, ale pocítil hluboký a spontánní SOUCIT,

ty všechny lidi okolo jako jediného člověka, jednu bytost toužící po lásce, i on do toho patřil,

i ty tři krásné ženy v místnosti, i valící se dav za okny, věděl, že je součástí té masy,

která je zde proto, aby se osvobodila, aby se stala lepší, aby si neškodila, sama sobě,

ulpělá v zemské matérii, kam spadla z Jednoty a Božské lásky,

kdoví proč…

 

Udivený pohled pana Gallanghera.

Na dcery, na Klementýnu – a znovu na ten valící se dav za okny…

Pan Gallangher špitne.

 

Gallangher:

Láska, LÁSKA…

 

Panu Gallangherovi slova jaksi samovolně vyjdou z úst.

 

Klementýna:

Láska…

 

…zašeptá Klementýna a nevěřícně pokukuje po svém manželovi.

A pak pohlédne spolu s manželem z okna ven, zatímco dcery zůstávají

opodál, u tácu s čajem, půl se chichotají a půl užasle pozorují,

jakého to mají na Nový rok nádherně světélkujícího otce.

 

Kolem postavy pana Gallanghera to totiž slaboučce zajiskří,

světle zelenavá světélka se objeví a zakmitají…

Teprve teď si všimneme, že v rohu kuchyně stojí dojatě Amor.

Smrká a utírá si rukávem slzy, omlouvá se divákům.

 

Amor:

Promiňte, promiňte mi…

Nechci to teď pokazit…

 

Amor neohrabaně sahá do toulce a vytahuje svůj vzácný zlatý šíp.

Místností zpomaleně a vznešeně prolétává Amorův šíp.

 

Hudba.

 

Šíp proniká laskavě a nenásilně do pana Gallanghera, stojícího u okna v kuchyni.

Tělo pana Gallanghera se prohne, jako pod nenadálou herdou, ale zase se srovná.

Gallangher obejme manželku kolem ramen a dál stojí oba tiše a bez hnutí,

zatímco se Amor krade kuchyní, opatrně mizí.

Zlehka našlapuje…

 

Amor:

Joj. Tak málo, málo kdy můžu svůj zlatý šíp použít…

 

Mladší dcera:

Maminko, byl tady anděl. Vidělas ho?

 

Klementýna:

Jenom děti vidí anděla, miláčku. Pomáhají nám, když nevíme kudy kam, víš?

 

Mladší dcera:

Aha … maminko.

 

úryvek z literárního scénáře filmu Amorovy lásky

 

Nikdy jsem ten film nenatočil, stejně jako několik jiných scénářů, které vznikly po skončení školy. Buď jsem nevynaložil dost námahy, nebo to prostě nebylo na mé cestě…

 

A pak se stala v mém životě zvláštní a naprosto jedinečná věc.

Byl jsem na prahu čtyřicítky. V okamžicích, kdy jsem tápal a hledal kdo jsem, pracovně, v téhle společnosti, kdy postupně vyprchávala má naděje, kdy jsem budoval vztahy, které byly prospěšné či zajímavé, ale ne trvalé, a kdy téma lásky jako by v mém životě dočasně ustupovalo… Náhle se, zdánlivě náhodou a mimochodem, objevila nabídka, abych s malou skupinkou spřátelených lidí odjel do Amazonie, do srdce brazilského pralesa. Na několik měsíců. Že prý se modlit, po tamním způsobu. Jen částečně jsem věděl, do čeho jdu. Brazílie má snad největší počet registrovaných církví na světě. Některé mají jen pár set či dokonce pár desítek členů, a přece jsou funkční, většinou hledají Boha – a nalézají, v přímé komunikaci, pro nás sotva myslitelné. Po mnoha dnech putování letadlem, busem a v posledku na kánoi, dojel jsem do malé vesnice a žil v dřevěné chatrči uprostřed hadů a opic a – džungle. Ve vesnici se nalézal dřevěný kostel, který byl centrem jejich víry. Kostel měl kruhový půdorys a středobodem byl prostý šesticípý stůl.

Postupně jsem začínal chápat, jaký zázrak se stal.

Chodili jsme s domorodci do kostela a spolu s nimi se modlili, zpívali v portugalštině písně o Panně Marii, o Ježíšovi, o bytostech nebeského dvora, o Slunci, o hvězdách, o Měsíci, o kráse světa … o potřebě lásky, o Přírodě, o údělu člověka, který spočívá v práci a v postupném očišťování sebe, v pozvedávání se k Bohu.

Hlavním nositelem energie, a našeho pozdvihování, byl zpěv písní. Ale rituál měl přísně dodržovaný postup a všemu předcházely dlouhé ochranné modlitby, taktéž v portugalštině. Měl jsem u sebe jejich překlad v češtině a jevily se mi nejnádhernějším lidským projevem, jaký jsem kdy slyšel…

 

KLÍČ HARMONIE

 

Přeji Harmonii, Lásku, Pravdu a Spravedlnost všem svým bližním.

Se sjednocenými silami tichých vibrací našich myslí jsme silní, zdraví a šťastní a tvoříme tak jednotu universálního bratrství.

Jsem spokojen a smířen s celým vesmírem a přeji si, aby všechny bytosti dosáhly svých nejvnitřnějších přání.

Děkuji svému neviditelnému Otci za dar Harmonie, Lásky, Pravdy a Spravedlnosti mezi jeho všemi dětmi.

 

Tak buď, Amen

 

 

Tyto texty je možné pouze přelétnout očima a pokračovat v četbě, s tajnou myšlenkou, že snad bude následovat něco záživnějšího... Ale doporučuji řádky, které přepisuji přímo z ohmataného zpěvníku, přečíst vnitřně a tak je i prožít. Jsou neobyčejné. … Navíc byla při našem rituálu jejich síla neuvěřitelně navýšena – čistotou místa, duchovní zkušeností většiny přítomných a celkovými okolnostmi v kostele uprostřed pralesa. Zatímco zde, v našich končinách, se podobných textů zmocňujeme především rozumem, TAM jaksi přirozeně oslovovaly hlubinné vrstvy v člověku, ostatně jim byly dávnými pisateli určeny. A z těchto hlubinných vrstev v člověku zároveň i vyšly, jako návod pro další užití – cesty k Bohu, k možnosti napojování se a léčby Duše…

Slova především následující modlitby neobyčejně přesně vystihují atmosféru, posvátnost a podstatu oslovování Božského, ke kterým v kostele docházelo. A zároveň čistoty a prosté jedinečnosti rituálu, ke kterému jsem se řízením Prozřetelnosti v pralese nachomýtl. Opakuji, že podle mé osobní zkušenosti jsou v člověku hlubinné vrstvy víry a vztahu k Bohu, které, jsou-li správně aktivovány, ožívají. Následující text patří k takovým pokladům. Aktivuje dobro… Dokonce jsem váhal, mám-li svolení jej uvést. Ale udělám to. Prosím o nejniternější vnitřní pozornost, o vážnost a soustředěnost vůči každému slovu…

Zároveň je citlivému a otevřenému čtenáři následující text snad klíčem, proč v kostele mohlo docházet k věcem, které budu dále popisovat…

 

 

SVĚCENÍ MÍSTA

 

V nekonečném kruhu Božské Přítomnosti, která mne zcela obklopuje, prohlašuji:

Je zde pouze jedna přítomnost, tou je HARMONIE, která rozechvívá všechna srdce radostí a štěstím. Ti, kdo se rozhodnou vstoupit, pocítí vibrace Božské Harmonie.

Je zde pouze jedna přítomnost, tou je LÁSKA. Bůh je Láska, jež zahrnuje všechny bytosti jedním pocitem jednoty. Toto místo je naplněno přítomností Lásky. V lásce žiji, pohybuji se, existuji. Ti, kdo se rozhodnou vstoupit, pocítí čistou a posvátnou přítomnost Lásky.

Je zde pouze jedna přítomnost, tou je PRAVDA. Vše co zde existuje, vše co je vysloveno, vše co je myšleno, je vyjádřením Pravdy. Ti, kdo se rozhodnou vstoupit, pocítí přítomnost Pravdy.

Je zde pouze jedna přítomnost, tou je SPRAVEDLNOST. Spravedlnost vládne v této místnosti. Vše, co se stává zde, je inspirováno a vedeno Spravedlností. Ti, kdo se rozhodnou vstoupit, pocítí přítomnost Spravedlnosti.

Je zde pouze jedna přítomnost, tou je přítomnost Boha, DOBRA. Žádné zlo sem nemůže vstoupit. V Bohu není žádné zlo. Bůh, Dobro, zde žije. Ti, kdo se rozhodnou vstoupit, pocítí Božskou přítomnost Dobra.

Je zde pouze jedna přítomnost, tou je přítomnost Boha, ŽIVOTA. Bůh je základem Života všech bytostí, základem Zdraví těla i mysli. Ti, kdo se rozhodnou vstoupit, pocítí přítomnost Života a Zdraví.

Je zde pouze jedna přítomnost, tou je přítomnost Boha, BLAHOBYT. Bůh je Blahobyt, neboť působí růst a blahobyt všeho.  Bůh se projevuje skrze blahobyt všeho, co je poznáno v jeho jménu. Ti, kdo se rozhodnou vstoupit, pocítí Božskou přítomnost Blahobytu a Hojnosti.

Skrze esoterický symbol BOŽSKÝCH KŘÍDEL jsem v harmonickém souznění s universálními proudy MOUDROSTI, SÍLY a ŠTĚSTÍ. Přítomnost Božského Štěstí je hluboce pociťována všemi, kdo sem vstoupí…

V nejlepším spojení svého nižšího já a svého vyššího já, kterým je BŮH VE MNĚ, zasvěcuji toto místo dokonalému projevení Božských kvalit, které jsou ve mně a ve všech bytostech.

Vibrace mých myšlenek jsou síly Boha ve mně, které jsou uloženy zde a vyzařují ke všem bytostem, čímž vytvářejí z tohoto místa střed vydávání a přijímání všeho, co je DOBRÉ, RADOSTNÉ a HOJNÉ.

 

Vstoupil jsem… A posléze pochopil, že hodnoty, které modlitba vzývá, jsou skutečné. Není to abstrakce nebo symbol. Je to cosi, co je vždy a všude kolem nás. Jenom si to neuvědomujeme. Navíc, tyto hodnoty nejsou přítomny nějak bezděčně, jaksi mimochodem a okrasně. Jsou pravou a vlastní podstatou všeho, hybatelem. Modlitba v kostele je tedy jedním řešením. Ale pokročilí lidé, světci, znali tu možnost pobývat v modlitbě stále. Stala se jim rozpoložením ducha.

Ó, jak se mi jen hodila má buddhistická výbava. Byl jsem dojatý při shledání každé podobnosti. Jistěže jsem potřeboval podporu. Následující modlitba, která je ostatně závěrem modlitby předchozí, by mohla být samostatným buddhistickým textem…

Ostatně, na podobnost mezi Buddhovým učením a učením Kristovým poukazuje dalajlama velice často. Jistě častěji než papež na Svaté stolici římské…

 

MODLITBA

 

Děkuji ti, ó Bože, neboť toto místo je naplněno tvou přítomností.

Děkuji Ti, neboť žiji a hýbám se pro Tebe.

Děkuji Ti, neboť žiji ve Tvém ŽIVOTĚ, PRAVDĚ, ZDRAVÍ, BLAHOBYTU, MÍRU, MOUDROSTI, RADOSTI a LÁSCE.

Děkuji Ti, že všichni kdo vstoupí budou naplněni Tvou přítomností.

Děkuji Ti, neboť jsem v HARMONII, LÁSCE, PRAVDĚ a SPRAVEDLNOSTI se všemi bytostmi.

 

 

Jakkoliv tyto texty mohou působit nábožensky, posléze, když člověk zjistí, že se neobrací k abstraktním veličinám, ale silám dostupným, jsou už spíše praktickou technologií, jak uvolnit potřebné síly vědomí, a zaměřit je jistým směrem. Posléze se to stane věcí praxe a důvěry… A zdůrazňuji, že to píše člověk, který ještě před touto brazilskou zkušeností hovořil o sobě jako o věřícím bez jakéhokoli spirituálního zážitku… Došel jsem předtím k tušení existence Boha jen důvěrou (instinktem) v knihy moudrých a osvícených, a dále rozumovou úvahou, totiž pozorováním absurdního rozměru lidského bytí a Života vůbec –pokud nezahrneme v úvahu Boha. Tak jest. Nedává to bez něj smysl.

Možná to byla správná výbava. Protože…

Protože musím říci, že jsem zažil smršť událostí, které zcela obrátily můj dosavadní náhled, mé životní názory, má očekávání. Nejúžasnější poznatek jsem si zformuloval takto: Když se odhodláte a správně vytočíte směrem nahoru telefonní číslo, oni vám to nahoře zvednou. Vím, že to možná není zcela srozumitelné. Já, zdánlivý mistr vyjádření a vždy chválený za svůj verbální projev, zůstávám mlčet v kajícné bázni a nejpokornějším úžasu nad smyslem téhle věty… Co to znamená? – Za určitých okolností vám tam nahoře váš telefonát prostě opravdu zvednou. A to je ŠOK! … A pak se dějí věci… Od té chvíle je všechno jinak a zažíváte dosud nepředstavitelné. Asi se to nestane nepřipravenému. V těchto slovech není pýcha. Přes všechnu hrůzu a plytkost svého předchozího konání, přes ztrátu času, nekonečné paření a deprese z veletoče vlastních chyb a vlastní slabosti, zároveň jsem si i mnohé spirituálně odpracoval… A pak, já chtěl, já strašně moc chtěl… Poznat Boha, nastavit mu tvář a srdce, poznat Lásku, namísto hry na temné struny harfy… Vždyť i ve své slabosti, došel jsem za Láskou a za Bohem až do brazilského pralesa, abych je pak dokázal pocítit doma, občas, na Letné… Paradox spatřuji v tom, že je to těžké zprostředkovat tomu, kdo se nedotkl, kdo to nezažil, byť jen na letmý okamžik, a přece je povinností o tom podávat zprávu, šířit tu zvěst, roznášet naději. – Náhle jsem zjistil, že věta "Bůh neexistuje" je nejabsurdnějším výmyslem člověka… Viděl jsem ho a cítil všude. Cítil jsem se dítětem nesmírné vůkolní inteligence, která nás absolutně a bezmezně provází. Ale ponechává nám svobodnou vůli. To proto existují hrůzy světa – a hrůzy lidských činů. Poměr dobra a zla ve vesmíru jsem v početní nadsázce spatřil jako padesát jedna ku čtyřiceti devíti. V zásadě má tedy dobro vždy navrch! To proto se stačí k němu obrátit a pomoc může přijít, i ve zdánlivě neřešitelné situaci. Ale síla temnoty je velká, jen o kousek menší. Proto upadáme do dlouhých období bolestí, nelásky a smutku, proto může temnota na dlouhé roky vést, hrát prim, sužovat jedince i svět… Náhle jsem pochopil, že vše je mnohem snadnější, než jsem si myslel. Vědomí, že Bůh je, už nikdo a nic nevymaže z mého srdce. Není to víra, je to konkrétní znalost. A neplyne z ní jen potěšení, je v tom i bázeň, je to závazek. Odpovědnost každého z nás za svůj život je mnohem větší, než si běžně přiznáváme. A jsme Bohu mnohem blíže, než si přiznáváme, běžně uvědomujeme…

 

Že mělo být tohle pojednání o Lásce? Ale Bůh je Láska. To právě je to nejdůležitější, na co jsem přišel. Láska je cesta, kterou dojdeme k Bohu. Láska je takové zvláštní mazadlo, které zprovozní úplně vše, i lidské vehikly už zdánlivě odepsané. Láska je živá, tetelí se, je všude. Proto je možné se na ni v kterémkoli okamžiku napojit. Láska je naše naděje, proto tu ještě jsme, proto nás to ještě neodfouklo, právě proto, že jsme tvorové mocní lásky a tu a tam ji ve svém srdci stále ještě někdo probouzí. Pokud si tuto FUNKCI v sobě udržíme, vesmírná vědomí budou i nadále přicházet do lidských těl, do těch krásných budov, důmyslných pochystávek pozemské přírody, abychom zažívali zkušenost lidského života – jedinečnou v kontextu celého vesmíru. To nejsou velká slova. To jsou vize rozepjatého vědomí. To jsou podmínky zachování. Jsme jako mraveniště, ve kterém by si každý jeden mravenec řekl, že je důležitý především sám o sobě. Co by se přihodilo? Nastal by příšerný chaos, zavládla panika a postupný rozklad celku. Mravenečci by byli frustrováni a postupně by upustili od víry ve vyšší smysl svého mraveniště a svého lesního či pralesního mravenčení, přestali by čistit les a dávat život celku. … Tohle hrozí nám. Cestou do pralesního kostela hleděl jsem vždy s úctou a chlapeckým úžasem na ty drobné tvory, energeticky propojené v jedno vědomí, v jeden prospěch… Já, městské dítě, plakal jsem pralesně nad krásou přírody, sehnutý nad genialitou mraveniště.

A pak, v kostele, při zpěvu, zjistil jsem opakovaně, že tady nejsme bez ochrany. Zvláštní forma tamního náboženství, přímé duchovnosti, propojuje zcela plynule krásu křesťanství s bytostmi a entitami pralesa, ochrannými a spřátelenými duchy. Rozum nám říká, že to není možné. Ale rozum je jen nástrojem vědomí. Je vůči vědomí podřízený. Jakkoli se rozum – spolu se sestrou myslí – povětšinu času příčí a má tendenci diktovat a našeptávat. Je dobré si tady připomenout, rozum je jen podřízeným služebníkem, protože přišel až druhý. Nejdřív tu bylo vědomí, pak se dostavila intuice, a až mnohem později začal růst nástroj jménem rozum… To jak se svět komplikoval…. A pak se to stalo, zejména tady, v našem krásném západním chaosu, že si každý mravenec usmyslel, že je důležitější než celek sám…

Když jsem se v kostele ztišil a modlil se a pokoušel zpívat v tom neznámém krásném jazyce, s pomocí zpěvníku, jednoduše jsem odhodil ten naučený pohled a viděl jsem a cítil věci, o kterých jsem předpokládal, že je mi souzeno o nich v tomto životě pouze jen číst. Viděl jsem, kolik dobrých bytostí přichází, je-li naše prosba o pomoc opravdová a vroucná. Viděl jsem tu zvláštní zabydlenost vesmíru, to množství vibrací a energií, tu sílu podivuhodných "civilizací", které sdílejí tenhle vesmír a někdy i náš prostor, tuto Zemi. Vše, co se píše v pohádkách a mýtech a bájích, je pravda. Proto to bylo zapsáno. Ale my už myslíme, že jsou to jen povídačky pro malé děti, snad abychom jim zavčasu rozvíjeli fantazii. Ale ve skutečnosti je právě v těchto kořenech skryta pravda o našem propojení se vším okolo, počínaje Božskou oživovací energií, nazývejme ji třeba pránou, přes univerzální propojenost všech dějů, jejichž počátek vždy sahá nepředstavitelně dalece do příčin v nehmotném světě, až po úžasnou zabydlenost Země různými bytostmi, jež nazývají pohádky vílami, skřítky, šotky, rarášky – to vše jsem viděl, bydlí to vážně tady okolo nás. Zjistil jsem, že oni sem taky patří. Taky tady bydlí. Taky tady mají své úkoly… A pak jsou jiné roviny, jiné dimenze, vysoko ve vesmíru, kde svou nehmotnou pouť žijí jiné kultury, svou cestu k Bohu, k Sjednocení, k Lásce. Vesmír je prosycen Božími tvory. Ti vyšší o nás vědí. Zajímáme je střední mírou. My o nich víme jen občas – a jsme užaslí. Prostupnost je z vyššího dolů, ne naopak. Viděl jsem jejich energetická těla, podobná fosforeskujícím amébám z mořských hlubin, či odvážným výtvorům hollywoodských specialistů.

Jestli si myslíte, že jsem z tohodle všeho měl radost, tak neměl. Zdůrazňuji, že jsem to nechtěl vidět, nebyl jsem na to naprogramován a má mysl byla uvyklá spíše hledání a přemýšlení v mantinelech přísného a asketického buddhismu. A také musím říci, že to samozřejmě nepřicházelo najednou, ale postupně zesilovalo. A taky, že přes všechen údiv jsem jako pozorovatel měl neobyčejný pocit, že to všechno nějak znám, že se jedná o jakousi podivnou repatriaci vědomí, proces, který jistě probíhá po smrti těla a kterým se lidské vědomí vrací, odkud přišlo. A znovu se jen těžko dostává slov… Proto jsem to vše zkoprněle pozoroval a stále znovu si jevy ověřoval. Je to zvláštní, ale ono si to ověřit bylo lze… Posléze jsem to přijal za realitu a i když dnes, pokud se s takovým projeven setkám (či jen prostě s přítomností Božského – a ta je všude a stále, jde jen o to přepnout mysl a uvědomit si to), tak vždy znovu nejprve užasnu a dostaví se naučená nevěřícnost "západního člověka". Ale domorodci tohle už samozřejmě vědí. Nediví se tomu. Znají to i naše malé děti. A ví to i mnoho dospělých. … Ale většinou o tom nemluví, ze zjevných důvodů…

Zjistil jsem tam, jak je důležité myslet na Boha. Viděl jsem, že lidské vědomí je nejvyšší forma organizované energie ve hmotném světě… A proto může být – a má být! – zvatelem Božského do tohoto rozměru. Jako by bylo účelem lidí zalévat Zemi Bohem, prostřednictvím lidských myslí, technikou jménem modlitba – myšlenka, pokora, poděkování… Doslova jsem viděl, jako kdyby po každé myšlence na Boha zůstal nějaký sloup, který přivádí z nebes světlo. A že bychom, obrazně řečeno, měli provrtat oblohu modlitbou, jako zrání provrtá ementálský sýr… Ta modlitba zůstává a je zdrojem i pro jiné, vychyluje světový poměr mezi dobrem a zlem ve prospěch dobra, i poté, co myšlenkově člověk už odchází, věnuje se jinému…

Chtěl bych zdůraznit, že jsem si – byť s vynaložením jisté námahy – zachoval zdravý rozum. Sdílím případný úžas nad závěrem svého příběhu o hledání lásky, a přece budu vděčný za reakci nikoli jen výsměšnou. Mnohem raději bych stavěl tohle vypravování, které končí pro někoho v rozměru téměř pohádkovém, jako nějaké etnografické říkánky o domorodých zvycích. Ale bohužel, lhal bych. Je to realita. Viděl jsem to. Byť zrakem především vnitřním. Ale s přesností na setinu milimetru, s každým detailem, v neuvěřitelné preciznosti, a především opakovaně! Se stále silněji se vyjevující vnitřní logikou a provázaností! Není to jen tam, v pralese, je to i tady. Teď už to umím občas poznat, pocítit. Ale tam, v té čisté džungli, se to člověk spíše naučí. Nějak se promažou kontakty, které v sobě máme. Vzpomeneme si… A kdo získá napojení, má ho jednou provždy. Jako když se naučíte plavat … nebo jezdit na kole. Pak už to prostě JE.

A vychází z toho jednoznačně, s prominutím: LÁSKA JE ZÁKLADEM VŠEHO.

Je to hybná síla ve vesmíru. Entity směřují k Bohu… Nejen ty lidské. Nejsme v tom sami. Je i hodně zla, ale to k našemu rituálu v amazonském pralese naštěstí nedolétalo… Zlé síly tam neměly přístup. Proto mluvím hlavně o světle a lásce. Modlitby a spirituální um těch krásných domorodců, jejichž oči, vstřícnost a mlčenlivá chápavost převyšují většinu vzdělaných i nevzdělaných našinců, dokázaly vytvořit hradbu proti silám zla, byť několik letmých náletů démonů jsem zažil… Ale neměl jsem čeho se bát. Jediné negativní bylo, co jsme objevovali v sobě my sami, co se nám vyjevovalo a čistilo v průběhu rituálu. Byl k dispozici rostlinný čaj, který pomáhal rozepnout vědomí. Ale nebyl důvodem toho všeho, co popisuji. Byl jen průvodcem a pomocníkem.

Technologicky vzato bylo to tak, že prostřednictvím rituálu se naše vědomí stonásobně pozdvihlo, zcitlivělo – díky zpěvu a lidskému kruhu kolem magického stolu s dvojitým křížem – a posléze nad námi vznikal jakýsi světelný sloup, propojení k silám nebeským a snad i přímo Božským. Někdy se nebesa doslova rozestoupila a já měl co dělat, abych neomdlel. Jednou jsem spontánně padl na kolena, před tou SILOU, tak jsem byl malý, tak jsem byl nicotný proti té Síle, která se vyjevila, jsouce absolutní… Je to nejmocnější lidský zážitek, je to okamžik, kdy se zpřítomňuje základ onoho tajemství jménem lidské bytí. Každý buďme v pozoru a úctě. Síla je tak nezměrná, že se nevejde do všech popisů světa. Ale pro každého zde je. Je náručí připravenou.

Rituály v kostele byly velmi časté. Později, v průběhu týdnů, se pocit výlučnosti tohoto konání začal vytrácet a napadalo mne, že takhle si lidstvo přece pomáhalo odjakživa! Byl jsem svědkem mystéria, propojování malé lidské komunity s Bohem a s bytostmi nebeského dvora, propojování, které je staré jako lidstvo samo… Vždy lidé věděli, že jsou provázeni Bohem, že jsou děti Boží a chráněnci andělů a dobrých sil… Pouze si to v průběhu časů uvědomovali někdy více, někdy méně. Teď, myslím si, to není žádná sláva. Proto o tom nyní mluvím, i když napůl s omluvným tónem, vlastně se omlouvám, že s tím obtěžuji. Možná by bylo veselejší vyprávět o pitkách famáckých, o balení žen, o vynalézavosti a drzém čele v oboru "život užívat a žít". Vážně mě to mrzí… Ale já teď musím hovořit o tomhle. Aby se ten poměr lidí, co o tom ví, nebo to prostě aspoň tuší, duši si pro to otevírá … aby se zvětšoval.

A protože dění v kostele trvalo vždy velice dlouho, někdy i více než dvanáct hodin, mysl a rozum usínaly a vědomí bobtnalo a nalézalo, sebe samo, ve vesmírných souvislostech, o jakých se nám běžně ani nesní. Podle charakteru zpívané písně přicházely různé energie. Některé prosebné, jiné očistné, anebo uzdravující. Přicházely bytosti a léčily nás. Nad hlavami nám létali andělé. S úsměvem, že tohle čtenář už asi neunese, konstatuji, že domorodé ženy vytahovaly píšťalky a pískaly na anděly, jaksi jim přidělovaly a upravovaly letové dráhy nad našimi hlavami. Viděl jsem namodralá mlžná skupenství, která vířila nad námi v prostoru. Některé ženy upadaly do extáze a rukama mávaly k obloze, ke střeše kostela, jako nějaké dispečerky na anglickém letišti Heathrow, tak nějak srovnatelně kontrolovaly letovou dráhu přítomných nebeských sil… V jednu chvíli mi dvě víly seděly na zádech, mezi lopatkami. Myslel jsem, že zůstanou navždy, ale po chvíli jsem zaznamenal, že zmizely, a já se zastyděl: i víly bys chtěl vlastnit…? Přicházeli předci černých otroků, jejichž potomci tvořili většinu v tom krásném průvětrném kostele. Viděl jsem náhle staré africké náčelníky, kteří stáli v uličce po mém boku a pozoroval jsem kazajku jednoho z nich, byl na ni hrdý, a já věděl, že se jí kdesi v africké vesnici honosí, tehdy před stovkami let, viděl jsem prýmky na ramenou, věnoval mu ji bílý lodní důstojník při obchodu, či ji černý muž bílému důstojníkovi uzmul…

Viděl jsem neuvěřitelné věci. Viděl jsem propojení nás lidí s věčným tokem života na zemi, naši odpovědnost za jeho pokračování. V jistém smyslu jsem tam dospěl v muže. Opustil jsem svou dlouholetou roušku chlapectví, při které jsem zneužíval své juvenilní tváře, a našel odvahu přijmout, že jsem muž… Došlo mi s údivem, že dospělost nepřichází automaticky. Že mnozí v mém pražském okolí si tohle neuvědomili a nedospěli nikdy… Že mnozí dospělí v západním světě zůstali jen bolavými dětmi… Já v Brazílii pochopil, proč ty dřívější kultury věděly, že je zapotřebí nějakého iniciačního obřadu, abydospělý dospěl. V naší civilizaci, zejména městské, ta příležitost vymizela. Podepisuje se to na psychice jedinců, kteří jsou okolím považováni za dospělé, protože tomu dorostli mutací hlasu, velikostí těla, proměnou obleku – ale nikoli proměnou vědomí a duše. Ucítil jsem v pralese, že není možné dospět neuvědoměle. Nestane se to, pokud si neřekneme, že si to přejeme! Když už tedy bez pomoci "kmenového šamana" či "náčelníka", tak tedy aspoň sami v sobě ... musíme se distancovat od dětskosti a plačtivosti a ustrašenosti a výmluv, které jsme nerozvázali z dětského věku. Většina z nás to neudělala – a neví to. To je tragické. Výsledkem jsou zdánlivě dospělí jedinci západní civilizace, ve svém důsledku však neschopní lásky, partnerství, výkonu povolání s láskou a bez stresu, nebo – bez sobectví. Užasl jsem, když mi to došlo ... že jsme společností nedochůdčat... Vážně zvláštní... Proto jsem se pokusil s tím vnitřně něco udělat. Představil jsem si dva stromy, ta vize přišla sama, dva mladé kmeny, které se ohnuly nad mou hlavou do jakési pomyslné přírodní slavobrány, velmi prosté, obrácené Vé nad mou hlavou, a já prošel, s plnou pozorností, a byl jsem dospělý. Zvláštní. Provedl jsem vědomě ten akt a něco se změnilo. Nebránil jsem se, uskutečnil jsem to. Faktem ale je, že to bylo až na prahu čtyřicítky... Tolik času jsem potřeboval, abych k tomuhle dozrál, abych prošel nabídkou dospělosti, dvěma pomyslnými mladými kmeny láskyplně nakloněnými nad mou bytostí, v pralese amazonském, reálném ovšem zcela a úplně...

Viděl jsem, že je normální propojovat se s předky. To proto černí náčelníci a dávní otroci přicházeli v průběhu rituálu za svými potomky. Sdíleli. Sdíleli lidství. Přicházeli se ohřát a posílit – a předat lásku. Je to pro mne stejně neuvěřitelné, jako pro čtenáře, který se s těmito věcmi dosud nesetkal. Je to pro mne neuvěřitelné právě proto, že to myslím do posledního slova vážně.

Že to popírá většinu z toho, v co normálně věříme, to není můj problém. To je potíž nás jako celku – kam jsme došli, co jsme se sebou udělali, jak jsme se vzdálili smyslu lidství na téhle planetě, jak jsme, s odpuštěním, ztupli. To vše, o čem mluvím, lidé dříve věděli. Jsou o tom záznamy. My to však dnes považujeme za pověry, v lepším případě za folklór… Lidé dřív žili pospolu s ostatními entitami na Zemi… Bylo to samozřejmé. Odešlo to s nástupem rigorózního křesťanství a vymícením takzvaného pohanství, později s pálením "čarodějnic" a následným věkem osvícenectví a rozumářství. Zvolili jsme hmotu a stali se vězni vlastní existence. Čím více se vzdalujeme původní Pravdě, tím se nám jeví neuvěřitelnější…

 

K tomuhle všemu jsem přišel na své cestě za definicí lásky, a při svém hledání smyslu života. Ten příběh nekončí. Těším se. Jsem narozen v poslední den lva. Prý mám v horoskopu, že se budu měnit – z vládce se stanu služebníkem. Líbí se mi to… V jistém ohledu jsem měl štěstí. Vše mohlo skončit mnohem hůř. Se mnou, s mými pokusy se ničit a vzápětí pozvedávat… Ale výuka stále pokračuje. Teprve hledám, jak s tím naložit.

Tak mi odpusťte, že jsem se rozpovídal.

V podstatě cítím ještě potřebu dodat, že jsem se setkáním s tímhle vším trochu zklidnil.

I když nejdřív strašně polekal. Už vím, že láska je nápoj, který teče shůry. A my můžeme ten nápoj pít. A jakýmsi zázrakem, který souvisí se samotným smyslem našeho bytí, můžeme lásku dokonce i množit, rozšiřovat. Můžeme láskou naplnit sebe, celý svět. Láska je lék. Láska je nádech a výdech pradávných plic…

Už vím, že láska je prostředek, jak zachovat život na Zemi. Biologicky, ve smyslu rodičovství, i ve smyslu duchovním, jakožto možnost záchrany nás všech. Předat štafetu života je výsadou živých tvorů. Budu-li toho schopen, udělám to. Kdo tohle ví, už nechce být nevěrný. Už ví, že sebepotvrzení šukem je jen cukrová vata pro hlupáky. … Spojit se s milovanou bytostí je jako sjednotit všechnu sílu Vesmíru. Splynutí je možné, věřím v ně. Boha je možné hledat se ženou společně. Jinak bychom zůstali hermafrodity…

A pokud lásku, ve kterou věří, pisatel těchto řádků nenajde a zůstane sám, i tak bude jeho život bohatý. Strachů i otázek má stále ještě dost…

 

S láskou, váš Igor…