ÓDA NA RADOST aneb Poděkování za chválu a milé reakce (11. 4. 2013)

Přátelé, tahle slova díků a uznání,  která teď píšete, i mně osobně do schránky, jsou od vás milá. Ale chtěl bych vás ubezpečit, že to všechno nedělám proto, abych byl chválen. Prostě cítím jakousi zvláštní vnitřní naprogramovanost TOHLE DĚLAT, přináší mi to obrovskou radost a dělám to především snadno a jaksi samozřejmě,S RADOSTÍ, nehledě na míru vkládané energie. Což o činnosti předešlé (a souběžné) filmařské bohužel ne vždy mohu takto říci... :-) Pokládám to tedy za nějakou svou vnitřně pochystanou svou službu, už dopředu ve mně připravenou, kterou se ale léčím především já sám a která mimoděk dělá radost dalším lidem, vám,lidským bratrům a sestrám, svítí jim na cestě a především nám všem společně připomíná, ŽE TO MÁ SMYSL, že nejsme "blázni", my kteří začínáme myslet, vnímat a CÍTIT JINAK...
Mám tu výhodu, že si nedělám iluze o nějak přehnané míře svého duchovního pokroku, a tak když mne chválíte, celkem v pohodě to stačím "přeposílat Nahoru"... A pak také, já si prošel vážně hodně věcma a tahle životní zkušenost je k nezaplacení. Byl jsem zároveň i "dětskou filmovou hvězdou", i hornickým učněm fárajícím s muklama, byl jsem zároveň i somrákem opileckým vlasatým, co skákal po hospodské zavíračce po autech a převracel popelnice - a byl jsem zároveň i mladistvým intelektuálem, co udivoval okolí filmařskou znalostí a zápalem, a byl jsem i rváčem, a byl jsem zároveň i tím, kdo se rozplakal nad vrabčákem vypadlým z hnízda, a byl jsem zároveň i hledajícím i zraňujícím své blízké, byl jsem lumpem a zároveň i bolestně plačícím a křičícím k Bohu... - Tohle všechno ve mně je… Byl jsem chválený filmovou kritikou a pokládaný za talent, už před čtvrt stoletím, byl jsem chválen za své obrazy, za své psaní, a já to vždy jen zkusil, A ŠEL DÁL, nestačilo mi to, jiný by tomu možná věnoval celý život, ALE JÁ ŠEL DÁL, až jsem pak nalezl, co jsem hledal, když jsem zvracel a téměř omdlíval v Amazonii v záchvatech ayahuascového Poznání, brutálně geniální síly, která pozvedne vědomí hledajícího na okamžik do závratných výšin, přímo ke Tváři Boží, a ustrnul jsem, když jsem zjistil, UVIDĚL, že je to VŠECHNO PRAVDA, ŽE TA VYŠŠÍ SÍLA EXISTUJE, ŽE JE ABSOLUTNÍ A LASKAVÁ … a že zrodila zároveň i mne, že jsem Jí za to stál, dát si „se mnou“ práci … a zvracel jsem a naříkal s úlevou a radostí, protože jsem si uvědomoval, že jsem mohl ve stejné chvíli i zvracet po pitce pražské někde ve škarpě, ale já si zvolil TOHLE a byl v té Amazonii užaslý a šťastný, tuhle Cestu, abych poznal sebe a zač je toho loket, mezi mnou a Vesmírem, mezi mnou a Stvořitelem…
A když teď dělám se zesílenou intenzitou tuhle novou práci, říkejme tomu třeba „Goscha aktivity“, je to všechno teď ve mně vepsané, tyhle zážitky, ty úspěchy i ty neúspěchy, i ta už JISTOTA O SÍLE A NEZMĚRNOSTI BOŽÍ, ale i zároveň ta nejistota ohledně mých vlastních sil, své nevytrvalosti, slabosti, nedokonalosti... A tohle všechno s vámi sdílím, protože vím, že jste STEJNÍ, anebo alespoň PODOBNÍ, a protože už VÍM,  že to MÁ VŠECHNO SMYSL, že ten život, co tu na Zemi máme, je jedno z nejnádhernějších dobrodružství v CELÉM KOSMU, a že za něj máme BÝT VDĚČNÍ A UŽÍVAT JEJ - a NETRÁPIT SE ZBYTEČNĚ -, a naopak sdílet, posilovat se navzájem, vyměňovat si střípky radosti, Lásky a moudrosti, prostě tolik, kolik dokážeme, kolik umíme v tu jednu každou chvíli, a být si navzájem posilou a příkladem, protože - ONO TO PROSTĚ MÁ SMYSL!
- Co má smysl? - Snažit se být lepším, pracovat na sobě, kráčet k Bohu BOK PO BOKU A V ŘADĚ SE SVÝM LIDSKÝM RODEM, neohrnovat nad bratry nos, necítit se "lepší" ani moudřejší, ale uvědomit si, že smrdím člověčinou stejně jako oni! A právě ty nádherné duchovní bytosti nad naší hlavou nás milují takové, jací teď jsme, ty milostiplné tetelivé bytosti, které nás doprovázejí a ochraňují a které vidí Lorna, ale my už je cítíme a vidíme někdy také… A protože Ony nás už milují, tak jen zbývá, abychom se naučili MILOVAT MY SAMI SEBE, a až to dokážeme, celý vesmír to oslaví! Protože nás potřebuje SVOBODNÉ, šťastné a hřejivé, hrdé a plné, protože jen tak dokážeme vracet do Systému, co od nás potřebuje, totiž radost, a Lásku...  Do Systému, který VŠUDE A VŠÍM svobodně proudí, ba je všeho Podstatou…!
A tohle všechno si uvědomuju, přátelé milí, když teď točím a zveřejňuju ta video pro vás. Ale co jiného DĚLAT, když je ještě čas...? To víte, že i na ty nebeské dukáty někdy pomyslím, ano, já vím, že jich budu „tam nahoře“ jednou fůru potřebovat, a tak si možná trochu střádám, do zásoby, ale proto to nedělám, je to proto, že je to NEJLEPŠÍ ZPŮSOB, jak můžu trávit svůj životní čas, a hodně se mi ulevilo, když jsem na to přišel. A moc bych vám přál, abyste tohle taky měli, ale vy už to mnozí máte, a komu k tomu kousek ještě chybí, tak prostě sdílejme a léčeme se společně dál, ze všeho strachu, ze všech těch  iluzí, z pocitu naší malosti a nedostatečnosti, vzhůru ke Svobodě… Je to nejlepší způsob, jak rozvinout do krásy a plnosti svůj vlastní potenciál, který od Něj máme. … Jak to vím? Řeknu vám tajemství… On nás totiž Stvořitel nechtěl dělat NADVAKRÁT, „teď nedokonalé“ a pak „až jednou“ dokonalé. On nás už rovnou POCHYSTAL V DOKONALOSTI! - SESTROJIL NÁS PRO PLNOU SLUŽBU A NAPOJENÍ VZHŮRU, dal nám tu schopnost, pro plnou Lásku, pro plné sdílení VŠEHO, ale některé spoje máme ještě uzavřené, cesty v srdci a vědomí nepropojené… A přesně to teď děláme, přátelé, že tyhle spoje sami v sobě propojujeme, abychom Shůry více pobrali, že VSTÁVÁME do nového lidství, a každý jeden z nás, přátelé milí, kdo se na tom jakkoliv podílí a pomáhá v tom procesu druhým, má velké plus před Stvořitelem, ba před celým vesmírem, a je podivuhodné, že se nám opravdu počítá každá maličkost, každá dobrá věta, myšlenka, všechno je to Shůry viditelné a počítá se a slévá do "ZVONU DOBRA", který až udeří, tak strachy našich srdcí konečně puknou, a osvobodí se i ostatní, protože nás  dobrých devadesát devět opiček pak konečně probudí i TU STOU, co se bojí, co se nám dokonce teď ještě občas trochu posmívá, a přece je tahle „opička malosti“ JEN JEDNA, i když projevená v miliardách lidí. A vysmívá se nám dokonce už trochu míň než dřív, trochu opatrněji, protože už je taky nějak zaražená, tím vším, co se mění, a i ona vlastně čeká, až ZVON bude ulit, až jeho zvuk se ozve a všechna naše srdce propojí.
Dnes jsem natáčel tady na Letné s mladými filmaři z Písku… Do jejich školního dokumentu o neviditelném světě a mimozemských civilizacích, zda „jsou“… Natáčejí to jako práci svého třetího ročníku… - Zapovídali jsme se, kamera běžela, a mé povídání se postupně měnilo ve vroucí vysvětlení jejich otevírajícím se, však ještě pochybujícím myslím…: „Zatím jsme jak osamělý hráč v orchestru,“ řekl jsem jim, „který ještě neví, jak velké je to těleso, co s ním hraje na pódiu Beethovenovu Ódu na radost… On si myslí, že se svým malým trianglem je jediným hráčem a i původcem, zdrojem celé té krásné skladby… Ale přijde den, kdy prohlédne, že není na pódiu sám, kdy zjistí, jak pestrý je orchestr kolem něj, jak někteří hráči mají smyčce, jiní žestě a další tympány a bicí… A užasne - JAK JSEM SI JEN MOHL MYSLET, ŽE JSEM V ORCHESTRU SÁM?!? … Jak jsem si jen mohl myslet, že tuhle skladbu HRAJU SÁM? … To ne já, to právě SOUZVUK MNOHA GENIÁLNÍCH HRÁČŮ oživil ten geniální Záměr, který dává tolik krásy… A to jsme my, přátelé, bratři…“ řekl jsem písečákům na slunné odpolední Letné, „to jsme MY, kteří začínáme chápat, že ten orchestr Stvořitelova díla je mnohem širší, než jsme tušili, že nástroje jsou obsazené v celé šíři vesmíru a že ta krása, jíž jsme účastni, nepochází - A ANI NEMŮŽE POCHÁZET! - jen z našeho malého trianglu… A jako je obsazeno orchestřiště hráči, tak je i osazen celý Vesmír širou škálou vědomí a bytostí, které pospolu - v symfonii pro ty, kteří ji už slyší - hrají Stvořitelovu VESMÍRNOU SKLADBU RADOSTI A LÁSKY… A to je náš úkol, na tohle přijít, to je tušení, které se nám teď dere z hrudi přímo ven…“
Přátelé milí, co říci více při čtvrtku večer?
Tolik pár slov na vysvětlenou, jak to teď cítím, jak to „teď mám“, v radosti ze sdílení a ze společné práce, z našeho Probouzení, a z těch rejů Dobra nad námi, nad naší hlavou, v radosti z Průvodců a Pomocníků, kteří se aktivují a nalétávají, to jak se aktivujeme my…
Tolik pár slov pro nás ku podpoře, tolik mé malé sdílení a vysvětlení… Ale možná zbytečné, protože vy to stejně cítíte, všechno víte, A JÁ TO VÍM, PROTOŽE TO CÍTÍM…! :-)))  Děkuju, dobrou, Igor

____________
Óda na radost (Ode an die Freude) je báseň napsaná Friedrichem Schillerem a byla zhudebněna Ludwigem van Beethovenem roku 1824 jako čtvrtá a závěrečná věta jeho Deváté symfonie.

Óda na radost

Radosti, ty jiskro boží,
dcero, již nám ráj dal sám!
Srdce vzňaté žárem touží,
nebeská, v tvůj krásy chrám.

Kouzlo tvoje opět víže,
co kdy čas tak dělil rád,
zástup lidstva sbratřen blíže
cítí van tvých křídel vát.

Komu štěstí v žití přálo,
v příteli svůj štít že máš,
komu vnadnou ženu dalo,
mísit pojď se v jásot náš!

Sám byť jenom jednu duši
svoji na tom světě zval!
V díle tom kdo nezdar tuší,
od nás ber se s pláčem dál!

Radost každá bytost sáti,
přírodo, chce z ňader tvých;
zlý a dobrý chce se bráti
v jejích stopách růžových.

Révy žár nám, pocel smavý,
na smrt věrný přítel dán;
vášně plam dán červu žhavý,
světlý cherub dlí, kde Pán.

Dál, jak jeho sluncí roje
nebes modrou nádherou,
spějte, bratři, drahou svou
směle, jak by rek šel v boje.

V náruč spějte, miliony!
Zlíbat svět kéž dáno nám!
Bratři! Hvězd kde žárný stan,
dobrý Otec zří z mlh clony.

Dlíte v prachu, miliony?
V bázni tvůrce tuší svět?
Pátrej, hvězd kde bezpočet!
V záři ční tam božské trůny.

(překlad Pavel Eisner)
 

 Navštivte náš
video kanál
 Gosch aTV1
Přes 2 300 videí!
125 tisíc odběratelů!
63 milionů zhlédnutí!

Děkujeme, že přicházíte
nabrat inspiraci a posilu!