Kosmická fyzika BOHA A JEHO SVĚTŮ. – Modlitba a informační pole. – To tenhle život máme za odměnu. – Duchovní dokonalost vyšších říší. – Inteligentní život ve vesmíru. – Modlitba jako přirozenost člověka. – Ukázky modliteb svatých a moudrých.

Tak máme dneska přestupný den! Kalendáře se dohánějí navzájem a my máme o den delší rok… :-) Znamená to tedy, že podobný text O MODLITBĚ mohu zveřejnit jen jednou za čtyři roky… :-) A tak si dám záležet… :-) Přátelé, s láskou připomínám nám všem sílu modlitby a její podivuhodné možnosti pro nás lidi. Přivedla mne k tomu – mimo jiné – krásná modlitba ke svatému Judovi Tadeáši, blízkému příbuznému Krista Pána, a jedno podivuhodné, kouzelné místo v Praze. Svatý Juda Tadeáš byl posledním ze dvanácti apoštolů Ježíše Krista a zemřel mučednickou smrtí při šíření Božího slova v Arménii a Persii. Natočil jsem spontánně na mobil malé video v kostele sv. Josefa na Náměstí Republiky, vedle Palladia, je tam socha sv. Judy Tadeáše a údajně koná zázraky, uzdravuje a plní přání... Natočil jsem i destičky a tabulky s poděkováním za uzdravení, které věnčí zdi přilehlého nádvoří…

A tady je ta modlitba. Věřím, že právě teď dolétne jako inspirace k tomu, kdo ji potřebuje a umí využít…

MODLITBA K SV. JUDOVI TADEÁŠI

Svatý Judo Tadeáši, blízký příbuzný Krista Pána, našeho vykupitele! Apoštole a mučedníku, slavný ve ctnostech a zázracích! Věrný a rychlý orodovníku všech svých ctitelů! Byl jsi od Boha obdařen zvláštní milostí přispívat těm, kteří jsou zbaveni téměř vší naděje. Z hloubi své duše a z hloubi svého srdce tě prosím: pospěš mi na pomoc v mojí potřebě a nesnázi, neboť u lidí bych pomoc hledal marně.

Svatý Tadeáši, slibuji, že na tvou přímluvu nikdy nezapomenu a budu tě chválit před světem jako velikého ochránce. Amen.

Milosrdný a dobrý Bože, když tě žádáme prostřednictvím tvého apoštola Judy Tadeáše o milost v naléhavé prosbě, dej nám, abychom byli vyslyšeni. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
____________________

Vnímal jsem minulý týden velmi silně jako DOBU MODLITBY, jako čas „otevřených dveří Vzhůru“, a spontánně se o modlitby zajímal, vnitřně je prožíval i navenek šířil… - Děkuju vám, že jste to se mnou někteří sdíleli… Když jsem na Facebook vkládal ony různé „modlitby svatých a moudrých“, fascinovala mne ta podobnost, s níž lidé opakovaně TRPÍ BOLESTÍ LIDSTVÍ A TOUŽÍ PO BOHU - NAPŘÍČ VĚKY, NÁRODY, HISTORIÍ! Jsem rád za každý opakovaný důkaz Boha, který nalézám. Protože „my tady na Zemi“ většinou nevnímáme Boha přímo, ale jen tušíme… Lidské modlitby a zprávy o jejich vyslyšení jsou mi tedy opakovaným potvrzením O EXISTENCI VYŠŠÍCH SVĚTŮ, z nichž jsme vyšli a k nimž se neustále podvědomě vztahujeme. Kam jinam by mířily prosby, modlitby a volání lidstva od počátku věků? Než ke skutečnému adresátovi? Proč bychom to jinak dělali, kdyby BOŽSKÉ nebylo SKUTEČNÉ, byť zrakům člověka skryté? A tak jsou pro mne MODLITBY vlastně důkazem, se svou úpěnlivostí a vroucností, o existenci jejich adresáta. Odkazuje mne to na tušení pokročilejších přírodních zákonů, než jsou ty pozemské. Ještě jim nerozumíme, ale cítíme je, vnímáme. Nazýváme je osud, láska, možná karma a převtělování, anebo prostě „náhoda“…

Věřím však, že jako LIDSKÝ DRUH jednou pochopíme a pojmenujeme tyto universální kosmické zákony stejně konkrétně, jako když naši fyzikové objevili ony „čtyři základní síly“, gravitační, elektromagnetickou a ty různé slabé a silné síly jaderné. :-) A věřím, že už jsme tomu na stopě, díky převratným poznatkům kvantové fyziky… Dokud moderní věda neuzná, že vše je živé, celý kosmos je provázaný inteligentní organismus, tak se nepohneme, a nadále budeme vyvíjet bláznivé teorie „velkých třesků, temné hmoty a zbytečné DNA“…

Věřím, že jako lidský druh jednou opravdu a naplno pochopíme tyto vyšší přírodní zákonitosti, kosmickou fyziku BOHA A JEHO SVĚTŮ, a života v nich na principu Lásky a spolupráce, a že modlitby a zprávy o „zázracích“, o komunikaci se svatými, s anděly, s průvodci a učiteli v netělesné úrovni bytí, ba i se samotným Ježíšem Kristem a Pannou Marií, se stanou přirozeností. A zatím jsou tyto zprávy DŮKAZEM našeho postupného probouzení se a růstu… Osobně mám za sebou silný týden, přátelé… Nevím, zda to platilo obecně, či se jednalo spíše o můj proces a probouzení, ale byla to docela síla… Pochybnosti byly střídány VELKÝM SVĚTLEM…

Ve středu jsem měl po delší době zase ten stav – záchvěv – milosti. Udělal jsem postupnou očistu – sebe, těla, mysli, vykoupal se v solích a pak šel ven, zase jsem vnímal to požehnání a krásu života a Boží Milosti. Zašel jsem do kostela dole na Strossmayerově náměstí a před velkým stojícím Ježíšem postál, poprosil, poklekl sám v rohu, a ORODOVAL O SÍLU A OČIŠTĚNÍ. … Byl to hodně intimní okamžik, a pak mi ta ruka Ježíše, ta socha, normálně pokynula, viděl jsem to před sebou zcela jasně. Byla to velká síla a povzbuzení. A řekl mi něco ve smyslu, ať jsem „klidnej a funguju“, že to bude dobrý. Uf. Do mého srdce přišla velká vlna uklidnění, lásky, skromnosti, služby a posily…

Ještě pak v noci, když jsem usínal, jsem to cítil, bylo to fakt silný. Světlo, obrazy nebeských stvoření, cítil jsem tu energii a přijímal ji, ruce a nohy se mi doslova vytrčily k nebesům, plosky sály to jak motýl květ, vnímal jsem reálný život těch tvorů ve vyšších sférách, ve vyšších říších, jejich rozzářená nefyzická třetí oka, prostředek bezeslovné komunikace, a zase se divil, jak na to mohu „v běžném stavu vědomí“ zapomínat, na tenhle div kosmu, na jeho zabydlenost a DOKONALOU DUCHOVNÍ VZESTUPNOST… Uf! I proto jsem se v týdnu zabýval různými modlitbami svatých a moudrých, a vkládal je na Facebook… A budou následovat i další malá videa o víře a naději na GoschaTV1, mám to připravené… Cítím to jako nutné, jako svou radost i poslání. Jsem vděčný za každý pozitivní záchvěv, který to způsobí, a léčím tím a omilostňuju i sám sebe… A učím se. Nevlastnit ty modlitby, ani „zásluhy“, a posílat je dál… Uf. Co je to vlastně MODLITBA? Modlitba není prosba. Když prosíme nebo děkujeme, jsou to jen některé z druhů modliteb. Modlitba je SPOJENÍ, vědomé navazování kontaktu s VYŠŠÍ MOCÍ, inteligencí, silou, se Zdrojem… Já osobně to vnímám v jistém smyslu až jako technicky dokonalý a TECHNOLOGICKY UCHOPITELNÝ proces… Možná vás překvapím zdánlivě barbarskou myšlenkou. Láska ve Vesmíru není tím, za co ji považujeme. Není to cit, je to zákon. Je natolik jasný, oživující a všudypřítomný, že se jím přirozeně řídí všechny pokročilé bytosti a spolupracují s ním. Lidstvo má ale specifikum – lásku přijímá a vnímá srdcem – a vytváří to u nás lidí mohutný CIT, vzepětí ušlechtilosti a správného či obětavého konání… Tím je lidstvo cenné, protože dává do oběhu všem bytostem v kosmu velmi svérázný a originální dar. Dává ostatním ve vyšších světech pocítit lásku ne jako zákon, ale jako CIT. Pouze lidské bytosti na téma LÁSKY skládají písně, symfonie, básně a filmy nebo divadelní hry. Pokročilé bytosti to žijí, ale my to vnímáme jako dobrodružství, jako hodnotu, kterou nemáme, ale o kterou usilujeme, a v našich lidských aparátech se tato „technicistní dokonalost vesmíru“ přetavuje na vzácný drahokam úcty, obdivu a pokory. Když technický zákon Lásky projde srdcem člověka, vzniká obdivuhodný a ve vesmíru nevídaný efekt… Láska je přetvořena v cit... Když člověk MILUJE nezištně a nesobecky, svého bližního nebo jakýkoliv výtvor Boží, je to vnímáno a slaveno v nejzazších koutech Vesmírů. Lze tedy říci, že lidstvo je vyššími druhy bytostí pozorně sledováno a ceněno ve svém pokroku i individuálních krůčcích. Lze říci, že vyšší bytosti znají složitost našeho údělu. A mají nás rády a oceňují nás více, než my sami sebe… Tohle vnímání Lásky lidstvem je opravdu unikátní… Proto sem Duše přicházejí, pro tuto zkušenost… Také proto. S jistou nadsázkou můžeme říci, že je to jako kdybychom objevili civilizaci, která bude plakat dojetím nad naším OBČANSKÝM ZÁKONÍKEM. Oni to sice žijí v „občanském souladu zcela přirozeně“ , ale takhle jim to nikdo nesepsal. Naše pravidla je budou dojímat a jejich uvádění v život – soudem, domluvou, půtkou – je bude zcela fascinovat. Tak to máme my s Láskou. Zní to až hereticky, ale LÁSKA je ve vesmíru stav vědomí. Vysoký vibrační potenciál všeobsažné informace, životního proudění a přímé milosti Stvořitele. Láska je míza Stvořitelova, jež proudí Vesmíry a oživuje ho… Pro nás však Z LÁSKY Julie polyká jed a Romeo se probodne dýkou… A v tom jsme ve vesmíru jedineční… Musíme se dojmout a plakat, abychom se přiblížili k Bohu. Má to ale svoji logiku. Pláč odplavuje ego a dojetí navozuje pokoru. A tak se nám k Bohu míří lépe.

Z nevědomosti považujeme často MODLITBU za jakousi archaickou výstřednost…! Modlitba není pověra. Není pro moderního člověka čímsi potupným. Modlitba je PŘIROZENOSTÍ ČLOVĚKA. Nebo ji dokonce vnímáme jakoby obklopenu tajemnem a mystikou? Když zastrčíme vidlici lampy do zásuvky, světlo se rozsvítí. Nedivíme se, chápeme to. Vztah mezi modlitbou člověka a Zdrojem, ke kterému je vysílána, je podobný. Modlíme se však, jako kdybychom zapínali lampu a nevěřili, že se světlo rozsvítí. Ale modlitba MÍŘÍ KE ZDROJI stejně jako lampa k elektrárně. V obou případech je zdroj faktický a interakce podléhá přírodním zákonům. Jako elektřina rozsvítí lampu, tak modlitba dříve či později ROZSVÍTÍ ČLOVĚKA. Zdroj je připraven. Jedná se o precizní, až technicky vnímatelné propojení našeho „individuálního vědomí“ s dokonalou VYŠŠÍ SILOU, jejímuž původu zatím nerozumíme, ale ze které žijeme – tělem, srdcem, prosbou, poděkováním, modlitbou… Proto MÁ SMYSL se MODLIT – a navzájem si tu možnost připomínat. Přihlášením se ke Zdroji se totiž automaticky léčíme. Modlitba rozčesává zašmodrchaná vlákna našeho života, biologických pochodů, léčí pomotané nervové spoje a myšlenkové vzněty. Modlitba zve BOŽSKOU ENERGII do našeho osobního lidského rozměru, a tato energie v nás modlitbou zesiluje a chová se jako proud vody, tekoucí řečištěm… Tělo se čistí, koryto zprůchodňuje, kal odplavuje, nahromaděné nečistoty jsou omyty a vyplaveny čirým novým proudem… Proto má smysl se modlit. Také se říká, že modlitbou se pokládáme Stvořiteli k nohám… Je to naše forma odevzdávání se VESMÍRNÉMU ŘÁDU. Naše PŘIHLÁŠENÍ se k němu. A nutno dodat, že toto propojení je to nejlepší, co můžeme pro sebe i pro druhé udělat. Protože nápravou sebe léčíme i okolí. A stáváme se vzorem. Příkladem, že je to možné… Možnost vědomého PŘIHLÁŠENÍ SE K VESMÍRNÉMU ŘÁDU existuje nejen pro lidskou bytost, ale pro vše živé ve Vesmíru… A vše živé ve vesmíru to dělá… Propojuje se… To jen člověk se po většinu životního času vnímá jako oddělená jednotka a proto ničí a vykořisťuje okolí, přírodu, zvířata i bližní – i sám sebe… Někdo namítne, že se modlit „neumí“. Myslím, že nejde o formální nebo „institucionalizovanou“ podobu modlitby, ani o příslušnost ke konkrétnímu náboženství nebo církvi. Lidé zapomněli, že se mohou modlit PŘÍMO. Že mají z podstaty osobní vztah s Bohem – to proto ho nazýváme Otcem! – a že ho MŮŽEME OSLOVIT PŘÍMO jakoukoliv osobní formulací, nebo dokonce jen stavem mysli, vědomí… Beze slov. Když se vědomě napřeme myšlenkově Vzhůru, když se napřímíme a ztichneme… A dovolíme si pocítit ten ZÁZRAK svého BYTÍ, dechu… Takže není výmluvy… :-) Ve skutečnosti je „božské“ mnohem blíže, než tušíme. A jak tvrdí mnozí, dokonce je V NÁS, dokonce JSME TO MY… Prý jsme Boží projekcí a tedy součástí Boha. – Já jsem zprvu hledal BOŽSKÉ bolestně a daleko, jako element vnější, který musí být určitě něčím o mnoho vznešenějším „než jsem já“. Představa že Bůh je ve mně, ba dokonce že „Bůh jsem já“, mne uváděla ve zmatek, do stavu rouhání a pocitu svatokrádežnosti. Říkal jsem si: Jak by něco tak nicotného a chybujícího, jako je Igor, mohlo být přímou součástí Boha??? Vždyť já se svými hříšnými myšlenkami jsem jistě na hony Bohu vzdálený, se svými chybami a pády a poklesky. A on mi najednou někdo říká, že Bůh jsem já…? Uf. Upřímně řečeno, nevím, jak to je… Anebo, ještě upřímněji, nechce se mi tušit ani vyslovit, jak to je… :-) Když se já osobně zastavím na chvíli v modlitbě, dostavuje se u mne dojetí. Dojetí a úžas v tichém setrvání. Ale musím si vzpomenout, OPAKOVANĚ VZPOMÍNAT, že to jde, a připomínat si, abych lampu rozsvěcel, vidlici Světla vědomě používal…! Uf. Nenechme se odradit. Modlitba nepatří vyvoleným. Modlitba patří nám všem… Mně osobně velmi dobře fungovala i krátká výrazná myšlenka na Boha v průběhu dne, kratičké vědomé propojení, poděkování za princip života… Pak jsem se dozvěděl, že se tomu říká střelná modlitba. Tato forma nám umožňuje napojovat se na „Božské“ mnohokrát v průběhu dne. Jaksi si na tento stav zvykat a opakovaně se jím nechávat prostupovat. Stav BOŽSTVÍ V NÁS tím jakoby zdomácní a my jím rosteme, čistíme se – a získáváme přístup k dalším informacím. Modlitba a informace? Součástí modlitby – myšlenky Vzhůru – je totiž možnost klást otázky a vnímat odpovědi. Tento dialog se Všemocným, či s Jeho informačním polem, je další velkou možností. U mne to pracuje tak, že stačí pomyslet a odpověď už je tu. (Musím si ovšem vzpomenout, že je to možné. :-)) Je to tak rychlé, že se to jeví, jako kdyby byla odpověď už dopředu připravená a pouze se čeká, zda „já tam na Zemi“ dokážu vyslat otázku a otevřít vědomí pro příjem odpovědi. Funguje to zcela spolehlivě. Někdy jsou odpovědi velmi nečekané a mají podobu krátkého obrazového či myšlenkového šlehu, velmi rychlého. A až následně si tohle poselství převádím do slov. Důkazem, že se nejedná o obrazy mé vlastní mysli, o vlastní projekce, je skutečnost, že informace mne často zcela převyšují a překvapují, a je zřejmé – bohužel – že já nejsem jejich původcem, ale Zdroj mnohem, mnohem mocnější, moudřejší a vznešenější. Už jsem na některých besedách uváděl tenhle příklad. Jednoho rána jsem vstal doma na Letné, posadil se na pelesti a spustil ztěžka nohy. Posteskl jsem si rozespale: „Ach jo, další den… Proč já to mám, Panebože, takhle těžký?“ Byla to otázka řečnická a nečekal jsem odpověď. Proto mne překvapilo, že aniž bych to jakkoliv vyžadoval, ozvalo se okamžitě z výklenku, kde stojí socha Panenky Marie: „Tomu říkáš těžký, Igore? To tenhle život máš za odměnu! To v tomhle životě MŮŽEŠ POSTOUPIT. Buď rád, že jsi nadán lidským závojem zapomnění, který ti neumožňuje vidět, čím vším jsi už prošel jako lidská bytost, jak moc jsi trpěl… Abys teď tady TAKHLE mohl být… To TENHLE ŽIVOT MÁŠ ZA ODMĚNU, Igore…“ Hluboce mne to zasáhlo. Síla, čistota a jasná srozumitelnost tohoto nečekaného sdělení… Mimochodem, na čas mne to velmi posílilo a zarazilo mé úvahy o „těžkosti Igorova bytí“… A teď si to s vámi rád znovu připomínám. A doporučuji ke zvážení, nakolik to platí i pro někoho z vás… :-) Tolik jen ukázka ptaní se Vzhůru. A přicházejících odpovědí. Příklad ukazuje, že někdy má platnost i dotaz „nechtěný“, neuvědomělý… Tak moc nám SHŮRY chtějí pomáhat. Tak moc čekají na jakýkoliv náznak naší spolupráce, našeho požádání, že stačí jen otázku nadhodit a už se PŘEDEM PŘIPRAVENÁ odpověď snese dolů, jako nazrálý sladký plod. Znamená to tedy, že v bohatství Vesmíru je připravena PŘEDEM odpověď na každou naši případnou otázku a je jen na nás, kdy se vzmůžeme na to ji sklidit… Tak si to vysvětluji. Uf. Uvedu ještě jeden příklad. V průběhu křesťanského rituálu, zpěvu a modliteb Santo Daime v brazilské Amazonii se používá posvátný halucinogen ayahuasca… V rámci rituálu jsem začal velmi silně cítit přítomnost – Ježíše Krista. Ucítil jsem oběť, kterou pro nás udělal, ucítil jsem bolest jeho ukřižování… Pocítil jsem jeho dar lidstvu v celé spirituální tíze i významu a dojatě jsem řekl. „Ježíši Kriste, děkuju ti, cos pro nás udělal.“ A zase, ozvalo se překvapivě: „Co vy lidé slavíte a vzpomínáte, je jen oběť, kterou jsem vykonal na Zemi. Můj příběh, mé poslání se však odehrává i v jiných světech a obsahuje mnoho takových utrpení, mnoho vykoupení a spásy i v jiných vesmírech, konám to opakovaně. Co vy lidé znáte a co vás přivádí k lásce, víře a pochopení, je jen zlomek MÉ SKUTEČNÉ OBĚTI, mé bolesti…“

Nemusím dodávat, že jsem byl výjevem i sdělením opět hluboce zasažen a dojat. Nikdy předtím mne taková myšlenka nenapadla, totiž že úloha Kristovy oběti je věčná a není omezena pouze na Zemi. Ani jsem nikoho jiného neslyšel předtím takto uvažovat… V tom spatřuji autenticitu vize. Vždy tuto čistotu a původnost chráním. Neboť existuje křehká hranice mezi PROJEKCÍ a INTUICÍ. A mnozí z duchovních řečníků ji nerozeznávají. Nevědomky tak vydávají vlastní myšlenkové projekce, přání, představy nebo bludy za „přijatá poselství“. Intuice však přijímá SKUTEČNÁ POSELSTVÍ duchovních bytostí a já věřím, že v případech, které popisuji, tomu tak bylo. Jak vidíte, přes všechnu neobvyklost toho, co popisuji, se snažím uplatňovat zároveň i střízlivý i rozum a „uzemněné sedlácké posouzení“. Protože mezi duchovností a pánbíčkařením je hranice křehká a sešup rychlý. Jako další „důkaz“ autenticity těchto svých vjemů uvedu tvrzení sice asi nepřenosné, ale pro mne zcela zásadní. Tyto okamžiky jsou totiž provázeny nepopiratelnou PŘÍTOMNOSTÍ BOŽSKÉHO. Když se to děje, víte, že je to pravda, nejen vy, ale doslova každá buňka ve vašem těle. Třesete se, pláčete – a jste na samé hranici, co jako lidská bytost dokážete pojmout, představit si a pochopit. Stav, ve kterém se to odehrává, je dosti odlišný od běžného stavu vědomí. A zase můj oblíbený příklad elektrotechnický. My, lidé, jsme na pobyt na Zemi nějak dimenzováni a vybaveni odpovídající kapacitou, včetně nervové soustavy. Stejně tak žehlička či varná konvice má odpovídající elektrické vinutí. Vesmír, stejně jako člověk, pracuje úsporně. Vinutí tedy odpovídá účelu. I u člověka, i u žehličky… Když omylem připojíme elektrický spotřebič do vyššího napětí, než je mu určeno, spálí se vinutí a shoří. Stejně tak při návštěvách v jiných sférách jsem měl opakovaně pocit, že se dotýkám světů s vyšším vinutím a pnutím, s vyšší frekvencí, než je ta člověčí, a že delší pobyt TAM je pro lidskou bytost nebezpečný a spalující. Takže ty nejsilnější okamžiky jsem vydržel jen chvíli. Cítil jsem, že jinak mne to v mžiku vymaže a spálí… Nikdy bych nevěřil bez tohoto zážitku, že zdánlivě nemateriální energie, z pohledu vědy „neexistující“, může mít TAKOVOU SÍLU. Že může člověka téměř rozdrtit. Jednou, když jsme v amazonském pralese zpívali velmi silnou píseň k samotnému Nebeskému Otci a prosili ho o prominutí hříchů, o nápravu a o očistu, jako kdyby se DOSLOVA OTEVŘELA NEBESA NADE MNOU, jako kdyby se „rozzipovalo nebe“ a já jsem na okamžik spatřil Boží sílu NEZŘEDĚNOU, v nefiltrované nám podobě, a byla tak strašlivě mocná a silná, že jsem v tom průvětrném dřevěném kostele, uprostřed rituálu, doslova PADL NA KOLENA A VZLYKAL, srazilo mne to jako úderem obrovského kladiva a téměř to nebylo možné snést. Zajíkal jsem se a plakal a třásl se – a přesto jsem cítil, že síla se nezjevila proto, aby mi ublížila, ale jen a pouze, že jsem ji spolu s ostatními zpívajícími v tom nádherném rituálu, s pomocí nápoje z liány, vyvolal a poprosil. Vyvolali jsme ji ONA SE DOSTAVILA, Zdroj, moudrost, všeprostupující princip… Uf.

Rozhlížel jsem se po ostatních, zda to také cítí, stáli a zpívali s rozsvícenou svící, mocný pevný chór, odvážný a vzývající, a já se třásl a připadal si jako malý psík, ke kterému se sklání mohutný člověk, aby ho pohladil. Psík se třese hrůzou z člověka, třese se a tiskne strachy k zemi, přece však najde sílu neutéct a vydržet to lidské pohlazení, tu přízeň NEZNÁMÉ, VELKÉ A PŘESAHUJÍCÍ HO SÍLY… Tak jsem si připadal, před Božskou mocí, sálající z rozzipovaného amazonského nebe.

VYZNÁNÍ – CONFISSÃO – MESTRE IRINEU č. 17

Můj Božský Otče v nebi Meu Divino Pai do Céu Svrchovaný Tvůrče Soberano Criador Jsem tvé dítě Eu sou um filho seu V tomto hříšném světě Neste mundo pecador Můj Božský Otče v nebi Meu Divino Pai do Céu Můj Svrchovaný Pane Meu Soberano Senhor Odpusť mi mé hříchy Perdoai as minhas culpas Svou Svatou Láskou Pelo vosso Santo Amor Můj Božský Otče v nebi Meu Divino Pai do Céu Svrchovaný a všemocný Soberano Onipotente Odpusť mi mé hříchy Perdoai as minhas culpas A odpusť nevinným E vós perdoa os inocentes Přiznávám své hříchy Eu confesso os meus pecados A vyznávám se ze svých zločinů E reconheço os crimes meus I vy požádejte o odpuštění Eu a vós peço perdão Mého Božského Pána Boha Ao meu Divino Senhor Deus Provedení této písně při rituálu Santo Daime (jindy a na jiném místě Brazílie), můžete spatřit zde. Pusťte si to však ne ze zvědavosti, ale jako příležitost… Děkuju. - Věřím, že síla okamžiku - a pomalu narůstající zpěv přítomných k Bohu - budou pro vás vnímatelné i přes obrazovku…

https://www.youtube.com/watch?v=Me2...

Také mi přišlo, pokud bych hledal vhodný příměr toho nejsilnějšího asi zážitku v životě, jako kdyby obrovský létající talíř přiletěl nad velkoměsto a celé ho zakryl. A lidé v úžasu pocítili, že jsou neznámé síle zcela vydáni na milost. Ale věří případné moudrosti a lásce, se kterou objekt přišel léčit a pomáhat, nikoliv ubližovat…

 

Byly to zářivé okamžiky poznání, které se mi TAM podařilo prožít. A vynést ven, abych o nich mohl hovořit a podat svědectví. Jsou pro mne bohatstvím na celý život. Zůstávají pro mne Světlem, i když třeba padám a klopýtám. Ano, pochybuji. Ale už ne o Stvořiteli a jeho díle, o sobě pochybuji…! O sobě pochybuju, s pocitem nedostatku vlastní odvahy, píle a sil… Uf. Ale ty zářivé okamžiky poznání jsou mi navždy už pravdou a radostí. Vím, že TO CELÉ JE PRAVDA, že vyšší světy a pokročilejší bytosti opravdu JSOU, a že i LIDSKÝ ŽIVOT MÁ MNOHEM VYŠŠÍ SMYSL, než běžně chápeme, než si připouštíme. Jsme součástí velkého zázraku, vzestupné spirály kosmického života, jakéhosi nekonečného poznání a všudypřítomného duchovního principu, kterým dýchá a žije celé Stvořitelovo dílo. Došlo mi, že pokud jako lidé nemáme do vyšších světů přímý vstup, není to projevem Stvořitelovy „nepřejícnosti“ či nějaké škodolibosti, ale je to NAŠÍ OCHRANOU. Jsme kalibrování a máme kapacitu jako lidé přesně na úkoly, které máme jako pozemšťané splnit a pochopit. A zákmity vyšších světů máme v lidských životech zažít jen výjimečně, jen v malých útržcích, jen jako záblesky pro inspiraci a naději. A pro potvrzení, že systém ŽIVOTA opravdu je takto universální a KOSMICKY propojený, že v takovéto ŠÍŘI A NESMÍRNOSTI žijí a pracují ve vesmíru přerozličná Stvořitelova dítka… Tak jako žehlička shoří v obvodu vysokého napětí, tak lidská mysl a nervová soustava „nevydrží“ přímý pohled na bytosti andělské a božské… Anebo na pokročilé mimozemšťany. Je na nich, kdy se učiní viditelnějšími a třeba i pomohou… Děje se to v osudových chvílích člověka a národů. Tyto okamžiky jsou vzácným kořením lidské historie a tradují se pak v mýtech, bájích i pohádkách. Materialisté, ateisté a rozumáři se tomu smějí! I oni to však vyprávějí potom svým dětem, na dobrou noc. Aby byla zachována ŠTAFETA LIDSKÉHO RODU! Aby se nezapomnělo… Protože přechodná nevíra jednotlivců nic nemění na duchovní skutečnosti celku… Tak jako malý domácí spotřebič shoří, je-li připojen na vysoké napětí, tak člověk nevydrží nečekaný pohled do vyšších sfér a třeba se i pomátne. Například následkem neuváženě požité drogy bez patřičného rituálu a ochranného obřadu. Tady je na místě velké varování. Tyto frekvence je nutné si zasloužit, mnoha životy. Spirituální a mystické nahlédnutí je možné, ale s velkou opatrností. Já sám jsem příkladem, že toto poznání na chvíli prozáří život, ale vlastní lidský progres a změnu to neurychlí. Tuto kvalitu si musíme odmakat a odedřít, každý sám a poctivě, bez úhybných manévrů, kliček a přetvářky… Bratra a sestru v pozemském žití ošálíme. Můžeme předstírat pokročilost. Ale SHORA nám vidí do karet. A Vzhůru nás nepustí SYSTÉM SAMOTNÝ, dokud jsme mu nedorostli, dokud nepřijde čas. – A nepomůže jen uvěřit v Boha a na okamžik spatřit cípy a záhyby jeho nesmírného díla. Na naší úrovni rozhodují činy a myšlenky, ne slova… Na začátku duchovní Cesty má člověk zvědavost a touhu po zázracích. Po „důkazech“… Postupem času přijde na to, že mistrovství života na Zemi spočívá spíše než v náboženských a spirituálních vizích v přezutých zimních pneumatikách, v zaplaceném DPH, ve vyřízených emailech a v narovnaných vztazích s přáteli a s rodinou, aspoň nakolik to jde. :-) – To je důsledek pochopení duchovních lekcí a nalezení svého místa na Zemi… Proto jsme pozemšťané. Proto nemáme křídla, na rozdíl od ptáků nebo andělů… Podivuhodné také je, když si uvědomíme, že síla, která TO CELÉ stvořila, si dala práci i s námi lidmi, zdánlivě tak nicotnými… Proč? Protože máme pro UNIVERSUM význam! Protože naše duchovní poznání a růst jsou důležité pro celý vesmír. To nejsou prázdná slova. Jde o konkrétní zážitek lidství, který se stává zkušeností všeho živého ve Vesmíru… Mnohokrát jsem cítil, vnímal, že „tam nahoře“ si velmi cení našeho poznání právě proto, že vědí, jak je pro člověka obtížné z úrovně Země ROZPOZNAT přirozenost vesmíru a Božskou PŘÍTOMNOST A ZÁMĚR v něm. Na to celé lze nahlédnout ovšem i tak, že to jsme my, naše nesmrtelné vědomí, kdo nás sem vyslal a komu my odevzdáváme postupné dílky našeho poznání. Čímž se léčíme a scelujeme na mnoha úrovních současně, v mnoha formách, variantách života, možná dokonce v paralelních světech a multisvětech…

Jednou, při rituálu, jsem potkal sám sebe, však opuštěného a bloudícího kdesi po Mléčné dráze. Byla to jako kdyby ilustrace z Malého prince, kráčel jsem však po jakési dálnici světla, táhnoucí se a klikatící temným vesmírem až k viditelnému horizontu. Nebylo to tak doopravdy, tímto způsobem moje mysl vyhodnotila a pomocně zobrazila informace vědomí, které ke mně přišly. TEN IGOR byl smutný, ne však nešťastný. Řekl: „Snaž se tam, prosím, na té Zemi. Kvalita tvého života TAM ovlivňuje kvalitu mého života TADY. Jsme propojeni. Bolí mne tvá bolest a pomáhá mi i TVŮJ POKROK TAM… Snaž se, prosím, nežiješ jenom za sebe…“ – Uf. Ale zpět k MODLITBĚ. Když jsem začal psát povídky, sedl jsem si v sedmnácti letech, ovlivněn smrtí otce, a napsal kratičkou PÍSEŇ UMÍRAJÍCÍHO. Pohnulo mnou vidět na nemocničním lůžku to kdysi statné tělo, nyní vyhublé rakovinou, rozpraskané rty, oči upínající se ke dveřím pokoje, kdože to přichází… Bál se své druhé manželky, že mne tam uvidí a vynadá mu. „Neboj se, tati“, konejšil jsem ho, „to ona sama mi volala, že mám za tebou přijet“. A dodal jsem v duchu: protože umíráš… Rakovina jater a cirhóza ho sežehla. Otec zemřel o pár dnů později. Krom obrazů a vážné hudby zabýval se celý život jógou, mystikou, indickou filozofií, přátelil se s Eduardem Tomášem a dalšími pražskými mystiky. A přece jsem ho v okamžiku odchodu neviděl smířeného… Pohnulo mne to k napsání textu, v němž jsem se stylizoval do starého ateistického muže, já, tehdy sedmnáctiletý… PÍSEŇ UMÍRAJÍCÍHO

Panebože… Pane Bože, asi umírám…! Hořkne mi v ústech, jsem sám, bojím se, smrt se nade mnou naklání a já se pokouším číst z její tváře. Obracím se k tobě, Bože, nevím, jestli existuješ, a omlouvám se za to. Pochybuji, a přece tě volám… Bože, odpusť, že jsem promarnil svůj život! Nebyl jsem dobrý. Nebyl jsem jiný, než ostatní. Ležím v tmavém pokoji, dusí mne peřiny a rdousí horečka. Bože, je mi sladce, když vyslovím tvé jméno. Ale jak mám vědět, že to není jen další sebeklam? – Vždyť víš, člověk má potřebu konejšit se a obelhávat… Bože, slyšel jsem a četl o tobě mnoho, ale nevěřil jsem v tebe. Možná jsem se ti i smál. Vím, že jsem ti tím neublížil, jen sebe od tebe oddálil. Teď tuším, že stačí pocítit – ne pochopit nebo uvěřit -, prostě přijmout tvou přítomnost, tvou zákonitost… Bože, nechtěj v tom vidět vypočítavost, já tě opravdu … cítím. Končím svůj život. K čertu s materialismem. K čertu s opičí evolucí! Nechci a nemohu být jen myslícím tělem. Maso, kůže, kosti, kašlu na ně! Jsem šťastný, že mohu říci: Já jsem… Mé „Já jsem“ po tobě vztahuje ruce. Nechce a nemůže zhasnout s posledním vzdechem mých rozežraných plic. Neumím se modlit, neznám žádná slova, ale vroucně tě volám, Bože! Nevím, zda tím můžu vykoupit svůj život, a ani nevím, zda na tom záleží. Horké slzy se kutálejí po mé rozpálené tváři. Neodmítej mne. Bože, zachraň mne, jsi smír a láska. Já jsem Nic, které tě potřebuje. Odevzdávám se ti. Jsi vesmír. Pojmi mě v sebe. Bože, umírám… Čekej mne, jestli existuješ.

 

 

 

 

 

 

_______________________

Svatá Terezie z Ávily, španělská mystička ze 16. století, píše: „Modlitba je důvěrný vztah přátelství, častý rozhovor o samotě s Tím, od něhož víme, že nás miluje.“

A svatý Jan Zlatoústý, konstantinopolský arcibiskup ze 4. století, říká: „Modlitba je světlem duše, je pravým poznáním Boha a prostřednicí mezi Bohem a lidmi. Duše se jí pozvedá až vzhůru do nebes, s nevýslovnou láskou objímá Pána a jako dítě volající s pláčem po matce touží po nebeském mléku. Vyslovuje svá nejvlastnější přání a dostává dary, které přesahují vše viditelné a přirozené. Modlitba je naším ctihodným prostředníkem u Boha, dodává srdci odvahy, upokojuje duši. Ale mluvím-li o modlitbě, nedomnívej se, že jde o slova. Modlitba je touha po Bohu, je to nevýslovná láska, která nepochází z lidí, ale má původ v božské milosti… Daruje-li Pán někomu takovou modlitbu, je to bohatství, o něž jej nikdo nemůže připravit, nebeský pokrm, který sytí duši. Okusil-li jej kdo, navždycky bude toužit po Pánu, jako by jeho srdce zachvátil prudký oheň.“

___________________

Modlitba není pro člověka něco překonaného, zpátečnického… Za modlitbu se nemusíme stydět. Je to vědomá myšlenka na sílu, ze které jsme odvozeni a která nás přesahuje, je to vzdání naší úcty a radostné pokory Vzhůru, nebeskému Otci. Někdo může říci, že modlitbu necítí, nevnímá ji jako potřebnou… Že si vystačí bez ní. Modlitba je však pro člověka podobně důležitá, jako SAMOTNÝ DECH. Představme si člověka, který nedýchá… Jak dlouho to vydrží…? Po chvíli už zalapá po dechu a brunátný se nadechne… V čem je to jiné s modlitbou? Chvíli to bez ní vydržíme! Ale když osud udeří a přijde nečekaná bolest bytí, i ateista zalapá po dechu, totiž POMODLÍ SE! Za sebe samého, za své dítě, rodinu v ohrožení života… Když jde do tuhého, přiznáváme si pravdu. A k modlitbě se utíkáme… Modlitba nás spojuje s naší podstatou, s Tvůrcem… To je ono dodechnutí, zalapání po vzduchu. Boha můžeme vzývat na tisíc způsobů. I popsat ho můžeme různě – romanticky, mysticky, spirituálně, dramaticky, tajemně… Já bych se však chtěl s vámi podělit ještě o jednu zvláštní věc. Zjistil jsem při rituálech, že můžeme BOHA A JEHO LÁSKU vnímat a popsat i jako dokonalou technickou veličinu, zcela precizní… Při obřadech Santo Daime v Brazílii mne zaujal zvláštní rozměr až TECHNICKÉ DOKONALOSTI, jíž se tok duchovna a lásky ve Vesmíru vyznačuje. Přišlo mi, že vidím proudící LÁSKU A INFORMACE jako cosi až blyštivě kovového, stříbřitě lesklého, technicky jiskřícího – VŠUDYPŘÍTOMNÉHO! Jako něco, co na vědomou žádost nás pozemšťanů dokáže ještě zesílit svůj proud a LÉČIT! Jako něco, co otevírá hranice pozemské reality a dovoluje nám nahlížet do SAMOTNÉ PODSTATY TAJEMSTVÍ ŽIVOTA. Viděl jsem, jak ta síla tryská a proudí všemi světy, civilizacemi, jak ony vyšší bytosti s ní vědomě pracují a jsou s tímto Zdrojem propojeny, v jeho proudu. Plní jeho záměr a slouží životu, lásce a vesmíru. Viděl jsem jako kdyby svazky, tepny a kabely života, proudící Vesmírem a roznášející všude Lásku, život, moudrost, informace, data a energii… Proč tolik mluvím o životě ve vesmíru??? Ten prostor multivesmírů a vyšších světů jsem opakovaně spatřoval – a trvá to stále, i mimo rituály – VELMI ZABYDLENÝ! A to mne překvapilo. Pochopil jsem, že na cestě k Bohu můžeme objevovat, o čem se nám ani nesnilo! Já se kupříkladu o mimozemské civilizace nikdy nezajímal a do Amazonie jsem jezdil kvůli „osobnímu hledání“ a kvůli poznání Boha. Proto mne velmi překvapilo, když jsem začal spatřovat, nejdřív v záblescích a pak stále konkrétněji, obrovskou zabydlenost vesmíru a ŠÍŘI I RŮZNOST INTELIGENTNÍHO ŽIVOTA VE VESMÍRU, z vůle Stvořitelovy. Rozdíl mezi pokročilými mimozemšťany a anděly jevil se mi nejprve obtížně rozeznatelný. Viděl jsem jejich jednotlivé říše, některé jsem navštěvoval, a vnímal jsem někdy i jejich úkoly a úlohy. A hledal jsem, jak se v tom zorientovat. Pak jsem pochopil, že andělské bytosti nepodléhají řetězci karmy a převtělování, zatímco i pokročilí mimozemšťané, příslušníci jiných kosmických ras, národů, říší a světů, tomuto koloběhu stále podléhají. Byť v podobě mnohem rozvinutější, než je ta naše, v mnohých souběžných realitách a v jiných délkách životů… Pochopil jsem, že je to právě ZÁKON ŽIVOTA, SMRTI A PŘEVTĚLOVÁNÍ, který odlišuje pokročilé mimozemské bytosti od andělů. Tedy bytosti dosud „smrtelné“ od široké duchovní armády pomocníků a kormidelníků Božího díla, sahající od našich strážných andělů až k samotným pobočníkům a opatrovníkům Nejvyššího Božího trůnu… Uf. Cítil jsem potřebu to pochopit a rozlišit, protože zabydlenost světů rozmanitými formami života mne doslova ohromila, fascinovala. Různě jsem tyto světy navštěvoval a zažíval jsem tam mnohé zvláštnosti, někdy i za vtipných okolností… Tak jsem si vlastně dělal při seancích takové malé nebeské Who is Who… :-) Také je dobré říci, že některé modlitby jsou formulovány a stavěny tak, že neoslovují rozumovou oblast mozku, ale rezonují s pradávným vědomím Božství v nás. Některá slova nebo melodie byly příjemcům (autorům) seslány shůry, a když je přeříkáváme nebo zpíváme, působí pro nás doslova jako kódy a technické klíče k vyšším vibracím, na nichž se informace a stav Božské lásky nalézá. A modlitbou nebo zpěvem se nám tyto vyšší stavy nadpozemského bytí dočasně otevírají, můžeme z nich čerpat, můžeme se léčit a duši v nich koupat. Proud může být tak mocný, že nemá smysl zadržovat ho „frekvencí rozumového chápání“. Prostě stačí nechat proud působit, pracovat, být v něm – a tím se čistit, omývat, znovuzrozovat. Síla je mocnější než my a často nás přivede ke skutečnému problému, původci naší trýzně, ačkoliv jsme si mysleli, že je to v něčem jiném a o jiné léčení prosili… I v tom je genialita a síla Veškerenstva. Pokud se do modlitby a do proudu Milosti vydáme, je dobré DŮVĚŘOVAT. Proud Milosti je moudřejší než my a nemá smysl se s ním prát, určovat mu co a jak… V plné odevzdanosti se mi osvědčila nejlepší spolupráce, až když jsem nebojoval… :-) Přišla mi doslova věta. “Nemusíš VŠECHNO HNED POCHOPIT. Někdy stačí TO PŘIJMOUT, ŽÍT…” Musím říci, že konkrétně pro mne, zvídavého Igora, který by rád NARÁZ OBSÁHL soukolí Stvořitelova vznešeného díla, to byla zpráva velmi potřebná a trefná… Ano, Igore, nemusíš všechno hned pochopit. Někdy stačí to přijmout a žít… Naučit se modlit je tak trochu jako naučit se jezdit na kole anebo plavat. Když poprvé udržíme rovnováhu nebo se nepotopíme, už to prostě umíme a nezapomeneme. Stejně tak, když Nahoře poprvé vyslyší naše volání a „ten telefon nám zvednou“, něco se změní do konce našeho života. Už víme, že je to pravda. Že na Centrále jsou… I když je někdy obsazeno, i když se nám někdy nechce volat, i když bychom někdy nejraději zahodili sluchátko… Je to velké tajemství a svátost života, lidského rodu, tato příležitost modlitby, odevzdání se… A je škoda ji nevyužívat. Zástěna zapomnění je silná a iluze odloučení velká. Jde o součást naší zkoušky a učení se – BÝT ČLOVĚKĚM. Tím lekce nekončí. Půjdeme dál, budeme stavět hvězdné systémy, planety i celé galaxie, jako to dělají, věřím a tuším, naši o miliardy let starší a pokročilejší bratři ve vesmíru. Jsme ve školce, ve školce příštího poznání. Jsme ale krásní, tak jako miminka příští lidské souhry… :-) Také lze říci, protože „vše je naopak“, že modlitba je v podstatě napojování se do původního a skutečnějšího stavu bytí, zatímco běžný stav pozemského života se v tomto porovnání jeví jako tápání a zapomnění, byť dočasné… To je podstatou osvícení i mystických transů našeho křesťanství… A jednotlivých zření a vhledů bytostí lidského rodu od nepaměti do dneška, často odděleně od formální víry a církve. Je také na místě hovořit O POKOŘE A NEVYVYŠOVÁNÍ SE… Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že zdání, kterak na tom duchovně ten či onen bratr je a kterak ta či ona sestra duchovně klopýtá a lenoší, je velmi ošidné. Často může jít o velmi pokročilé duše. My se nad ně – díky svým střípkům poznání – vyvyšujeme, ale naši souputníci mohou být velmi vyspělou duší, která si nyní vybrala život pro „odpočinek“, či pro získání materiální lekce, třeba v podobě taxikáře, účetní, řezníka nebo policisty… Není radno se nad nikým vyvyšovat, protože naše lidská podoba a současná historie jsou pouze špičkou ledovce, který ční na povrch, ale skutečné podloží osobnosti je zrakům smrtelníka skryto. Ona tajemná, zázračná a věčná duchovní matrice osoby, její vnitřní svět, minulost i budoucnost, náleží Bohu… Jak je to s bratrem nebo sestrou doopravdy, to může spatřit jen jasnozřivý, když Pánbů dovolí… Takže pokora je na místě vůči každému živému tvoru. “Nic není takové, jaké se jeví”, říká staré buddhistické přísloví. A je pouze otázkou naší citlivosti, nakolik dokážeme rozprostřít vědomí úcty a lásky k životu doširoka, do daleka… Proto pokročilá duchovní bytost smutní při utržené květině, proto nám osvícení tvrdí, že ŽIVOT JE VE VŠEM, i v rostlinách, i v kameni a v písku na poušti, a vše si zaslouží úctu a respekt… Život je stavebním kamenem sebe sama, ŽIVOTA. Kulisy našich lekcí a učení jsou utkány z přediva Boží vůle a milosti právě tak, jak pro svůj život potřebujeme. A když to pochopíme, vše si zaslouží naši úctu. V pralese jsme zpívali: Kdo miluje Ježíše Krista Quem ama a Jesus Cristo Nehovoří o svých bližních Não fala de seu irmão Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopil. Rozumem to nešlo, tak jsem jednou při rituálu otevřel srdce – a došlo mi to: Kdo miluje Ježíše Krista, spatřuje jeho část ve všem živém, v každé lidské bytosti. Když pomlouváš nebo kritizuješ svého bližního, pomlouváš tím a kritizuješ i svého milovaného Krista. Působíš mu bolest, a sebe tím od Boha vzdaluješ. Ano, kdo miluje Ježíše Krista, nehovoří o svých bližních. Nehledá na nich chyby a s chutí je nepomlouvá. Ne že bych to dodržoval zcela a bezchybně, ale už to ALESPOŇ VÍM!!! Na internetu můžeme najít ukázky z modliteb svatých a moudrých… V jistém smyslu je mi vlastně jedno, zda jsou to ukázky autentické, nebo je někdo dodatečně, v době internetu, do úst slavných vložil… Jde totiž o podstatu, o ten opakující se motiv touhy a prosby po něčem přesahujícím nás, který opakovaně tryská z lidských duší, slavných i prostých, v průběhu věků. O podobnost těchto modliteb. O vyjádření bezbřehé důvěry a lásky věřícího, který se přihlásí k Bohu a modlí se k němu… A snad i o tu lítost nad promarněným časem, kdy svody života zabránili včasnému pochopení… A přece není nikdy pozdě… I proto tenhle text. Děkuju vám, přátelé. A na závěr, pojďme si připomenout Otčenáš…

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.